Nemáme vodu! Nm 20,5 (Nm 20,5) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

O bolesti

Je nutné se k ní přiznat

z knihy Když dítě nepřichází, aneb vyrovnávání se s bezdětností , vydal(o): Pastorační středisko

4. O bolesti
Netroufám si o bolesti příliš hovořit. Důvod, proč ji tedy vůbec zmiňuji, je prostý: je nutné se k ní přiznat. Vyslovit, že existuje, uvědomit si, že mám právo ji cítit. Že mám na bolest právo i tehdy, je-li jejím důvodem neplodnost. Protože si často mohu říkat, že jde "jen" o neplodnost. Vždyť i velké ženy Starého zákona se trápily nad prázdnotou svého lůna, proč bychom si to tedy nemohli dovolit my? Ráchel žárlila na svoji sestru, která rodila jednoho syna za druhým, a v bolesti naléhala na svého muže: "Dej mi syny! Nedáš-li, umřu." (Gen 30,1) Co asi říkala Chana Hospodinu, když ji viděl Élí? V První Samuelově knize 1,10 čteme: "...v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala." Ale nejen ženy "úpěly" k Hospodinu. Co se ukrývalo za Abrahamovými slovy: "Ach, Hospodine, nedopřáls mi potomka." (Gen 15,3)? Ti všichni se nebáli nechat svoji bolest promluvit. Myslím, že právě od nich bychom se mohli učit upřímnosti před Bohem.

Fakt, že bolest odmítnu, odvrhnu, neznamená, že přestane existovat. Věřím, že přijetí bolesti není rezignace, ale přiznání se k něčemu, co teď, v tento čas, z těchto důvodů ke mně nějak patří. Vědomí, že nikdy nebudu mít vlastní dítě mě bolí a svírá mi srdce. Je to tak. Potřebujeme prožít svoji bolest, vědět o ní. Potřebujeme si prožít svůj čas truchlení. Nikdo neumřel, nikoho jsme neztratili, ale také se nikdo nenarodil. Nebo snad lépe - nenarodil se NĚKDO, po jehož příchodu a další přítomnosti ve svém životě jsme toužili. Doba našeho nářku je nesmírně důležitá: nemůžeme ji přeskočit, vynechat, odvrhnout jako něco, co se k nám, k naší důstojnosti, nehodí. Nemůžeme si dovolit ji odmítnout jako cosi, co nám kazí image, obraz, který jsme si sami o sobě udělali.

Přijmout svoji bolest znamená přijmout i jistou část sebe samých. Tu část, která je bolestí ovlivňována, i když třeba ne vždy přesně podle našich představ. Bolest a její prožívání, naše reakce na ni v nás často odhalují skryté vrstvy, které se nám jindy daří maskovat nebo o kterých ani nevíme: sobectví, strach, lpění na věcech či vztazích, hněv, sklon k agresivitě, nepřijetí. Setkání s bolestí tedy není těžké jen pro bolest samotnou, ale i kvůli novému poznání sebe samého. Velmi snadno se nám proto může stát, že budeme bolest stůj co stůj popírat. Zuby nehty se budeme bránit přiznat sobě i svému okolí vlastní slabost, budeme se lekat všeho, co ukrýváme pod svojí více či méně sebejistou tváří.

Ale nejsme jen bolest, jsme mnohem víc. Právě v době temnoty je nesmírně důležité opřít se o pravdu, kterou nám říká Bůh. Nesmíme natrvalo podlehnout pokušení topit se ve své bolesti. Nesmíme dovolit, aby nám bolest a sebelítost navždy určovaly život. Potřebujeme najít svoji cestu v nové situaci, ne zůstat na místě.

Když Lazarovy sestry vzkázaly Ježíšovi, že jejich bratr je nemocen, Pán řekl: "Tato nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." (J 11,4) Nesmíme dopustit, aby naše bolest "byla k smrti", aby v nás dusila život, energii. Naše bolest, trápení může a má být současně i prostorem pro oslavu Boží. Tou se může stát právě způsob, jakým se svojí situací naložíme.

Vraťme se však od biblického příběhu zpět k naší situaci. Když o ní přemýšlíme, patrně jsou nám vzdáleny jakékoli vznešené úvahy o spáse. Mohou se nám zdát poněkud odtažité - my žijeme tady a teď a máme tento problém, tuto svoji bolest. S něčím zápasíme, v něčem jsme ponořeni tak, jako Lazarovy sestry byly ponořeny ve svém zármutku nad ztrátou bratra. To velké a podstatné, co se skrze příběh jejich bratra mělo odehrát, šlo jaksi téměř mimo ně.

Pokusme se význam a důsledky této biblické události nyní promítnout na sebe, zkusme si vzít příklad z postoje Marie a Marty. Snažme se učinit to se smělostí a sebevědomím těch, kteří jsou Bohem milováni tak, jako jím byly milovány tyto dvě ženy. Pokusme se jako ony - prostě, s prázdnýma rukama, s neskrývanou bolestí a třeba i s výčitkou, ale hlavně v upřímnosti - stát před Ježíšem. Bůh proměnil naprosto ztracenou situaci a skrze ni poukázal sám na sebe - na Boha, který je člověku v utrpení blízko, který spolu s ním třeba i pláče (jako Ježíš plakal nad Lazarovou smrtí). Současně se však představuje jako Bůh, který má s trpícím větší plán, než si uprostřed svého trápení člověk vůbec umí představit. Věřím, že podobně může Bůh být přítomen i v naší situaci a může ji začít proměňovat tak, aby byla k jeho oslavě. Aby se i skrze všechno to, co prožíváme, s čím bojujeme, ukázalo, kdo je a jaký je Bůh. A nebude vůbec málo, poznáme-li to alespoň my sami.

Naše bolest nemusí být "k smrti". Na nás je podle mého soudu jedno jediné: setrvat v upřímnosti a pravdivosti před Bohem. Bolest si skutečně potřebujeme prožít, uvědomit, přiznat se k ní. Musíme ale být ochotni také jednou povstat a vykročit z mrtvého bodu. Bolest nás bude doprovázet pravděpodobně celý život, proto se s ní potřebujeme naučit žít. Žít s vědomím, že tu je a bude, ale nenechat se jí do nekonečna strhávat a vláčet. Povzbuzením nám může být poznání, že Bůh v našich životech není jen nezúčastněným divákem, nýbrž tím, kdo "ve všem jede s námi".

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Motto webu: Ten, kdo doufá v Boha a spoléhá se na něj, je jako strom u vody. (srov. Jer 17,5-8)

Vojenský kaplan českého původu Emil Kapaun byl vyznamenán korejským prezidentem

Vojenský kaplan českého původu Emil Kapaun byl vyznamenán korejským prezidentem
(4. 8. 2021) Vojenský kaplan českého původu Emil Kapaun inspiroval své muže během korejské války klidným a odvážným vedením...

Nevzdoruj svému štěstí - doporučujeme k přečtení

Nevzdoruj svému štěstí - doporučujeme k přečtení
(22. 7. 2021) Vzdor a lenost nám mnohdy brání na naší cestě ke štěstí... Co s tím?

Čemu mě naučil let na Měsíc (Astronaut J. B. Irwin)

Čemu mě naučil let na Měsíc (Astronaut J. B. Irwin)
(19. 7. 2021) To, že chodil Ježíš Kristus po zemi, znamená pro mne nekonečně víc než to, že člověk chodil po Měsíci.

20. července 1969 dosáhli lidé povrchu Měsíce

20. července 1969 dosáhli lidé povrchu Měsíce
(17. 7. 2021) 20.7.1969 přistálo na Měsíci Apollo 11 s lidskou posádkou.

Doporučujeme k přečtení: Hroznýš v dívčí škole

Doporučujeme k přečtení: Hroznýš v dívčí škole
(16. 7. 2021) Kniha o jedné nestandartní škole, ne/standartním životě z víry, ne/standartním Božím…

Příroda je velkolepá podívaná

(12. 7. 2021) Tato překrásná „kniha“ se otevírá všem – jak malým, tak velkým. V kontaktu s přírodou člověk…

of (2.8.2021, 10:42)

Už toho mám dost! (22.7.2021, 13:25)

(21.7.2021, 10:11)