Touha po vlastním dítěti

To, co pro mne zůstává těžké

z knihy Když dítě nepřichází, aneb vyrovnávání se s bezdětností , vydal(o): Pastorační středisko

12. Touha po vlastním dítěti

To, co pro mne zůstává těžké, je nemizící touha po vlastním dítěti ve smyslu "kost z mých kostí". Přání prožít těhotenství, porod, zažít pokračování vlastní krve. Dnes se domnívám, že tato touha je něčím, co ještě hezkou řádku let (ne-li celý život) s sebou ponesu, snad něco jako Pavlův osten (2 Kor 12,7). Jako on prosím Boha, aby ode mne byla tato touha odňata, protože bolí, občas mi komplikuje život a navíc se mi zdá nesmyslně nadbytečná. Ale ona zůstává. Proto veškeré mé předchozí úvahy o bolesti jsou v mém případě stále ještě aktuální.

Přetrvání této touhy i po Terezčině příchodu mě zaskočilo. Bolest z jejího nenaplnění je dnes svým způsobem ještě těžší než dřív. Dříve jsem se alespoň mohla domnívat, že adopce je cesta, která můj problém vyřeší. Dnes vím, že část tíhy a bolesti z neplodnosti ze mne sice byla odňata, ale stále jí ještě zbývá dost. Navíc se nyní potřebuji vypořádat s myšlenkami, že si přece už vůbec nemám na co stěžovat. Dřív možná, ale dnes? Mám potřebu se vyrovnat s pocitem, že takovým způsobem o mně může často smýšlet okolí. Opět se snažím přijmout skutečnost, že tohle jsem prostě já - žena, která prožívá velkou radost a štěstí ze svého adoptovaného dítěte, ale současně zakouší i bolest při pomyšlení na to, co nikdy neprožila a pravděpodobně nikdy neprožije. Nechci těm z vás, kteří jste se na podobné cestě ocitli teprve nedávno, brát naději. Chci jen říci, že adoptivní rodičovství tak, jak je zakouším dnes, prostě není a nemůže být stejné jako rodičovství biologické. Byli jsme jiní a svým způsobem jiní zůstáváme - v některých problémech i v mnoha pocitech. Vím ale, že naše další cesta životem nebude v žádném případě neustálé ohlížení se po tom, co mít nemůžeme. Věřím, že řešením je učit se svoji situaci den za dnem víc přijímat, snažit se v ochotě žít i se svojí bolestí plně to, co žít mohu, co mi bylo darováno. Možná se budu vracet k úvahám o bolesti a jejím smyslu stále, ale snad již s větším nadhledem, porozuměním a přijetím. Domnívám se, že i toto je určitá životní náplň, jsme-li ochotni o svém životě uvažovat: stále hlubší vrůstání a chápání toho, co neseme, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně.