Konec snu

Informace o tom, že nebudete mít nikdy vlastní děti, je šokem

z knihy Když dítě nepřichází, aneb vyrovnávání se s bezdětností , vydal(o): Pastorační středisko

Jestliže máte své plány a představy, jestliže jste mladí a počítáte s tím, že se váš život bude ubírat určitým směrem a jestliže znamená toto nasměrování něco tak "normálního" a běžného, jako je rodičovství, pak informace o tom, že nebudete mít nikdy vlastní děti, je pro vás zcela jistě šokem. Něčím, co zatemní celou vaši situaci, vizi, veškeré sny o "normálním" životě. Přišla chvíle tvrdé reality, první nebo možná naopak jeden z mnoha již prožitých životních nárazů. Ale tato informace s sebou přináší také úlevnou jistotu po nekonečných vyšetřeních, měsících či létech upínání se k něčemu, co se ne a ne stát skutečností.

Možná, že naopak žádný výsledek v rukou nemáte - nic, co by zdůvodňovalo fakt, že prostě nemůžete počít dítě. Zdá se, že je vše v pořádku, a přesto se nic neděje. Měsíc za měsícem čekáte, doufáte, a stále marně. Nebo snad za sebou máte již řadu bolestných potratů...

V každém případě jsou vám v tento čas společníky nejrůznější pocity. Můžete se cítit zrazeni vlastním tělem, méněcenní, neúplní. Můžete si klást otázku: "Jsem vůbec muž/žena?" Můžete se cítit zrazeni partnerem - tím, který "za to může". Můžete se cítit zrazeni Bohem a uvažovat o tom, zda On tedy skutečně má v rukou vše - i vás, vaše tělo, váš život, vaše dítě. Ta zpráva může otřást vámi, vaším sebevědomím, partnerským vztahem i vírou v dobrého Boha.

Snad se zdráháte uvěřit, snad doufáte v omyl a nové vyjasnění situace. Protože to, co vám lékař sdělil, je příliš tvrdé a hrozí vás zavalit horou otázek po budoucnosti, po řešení, po nutnosti přehodnotit celý svůj život, svou představu o něm. Snad se stůj co stůj bráníte uvěřit, že by se na vaší situaci již nic nezměnilo, že by všechny naděje byly marné. Možná vás napadá, že přece tolik neplodných žen z Bible nakonec otěhotnělo. Máte pocit samoty, opuštěnosti, vyčleněnosti ze společnosti těch šťastných, těch "normálních".

A kdo vám porozumí? Kdo pochopí, co prožíváte? Kdo dohlédne tam, kam až teď budete muset hledět vy? Jak vyjádřit svoji bolest? A lze vůbec sdělit něco ze svých pocitů? Lze vůbec vyslovit to, za co se vy sami stydíte? Lze vyslovit, jak se cítíte poníženi? A taky proč? A koho to zajímá?

Snad kromě lítosti, sebelítosti, smutku a bolesti prožíváte i vztek. I bez této zprávy toho už bylo dost! Měsíc po měsíci jste doufali a znovu a znovu oplakávali, že zas doufáte marně. Teď je marnost stvrzená. Co dál? Nebo možná doufáte stále, ale zatím bezúspěšně. Půjde to takhle donekonečna?

Pojďme se společně vydat na cestu, po níž někteří z nás jdou, a kterou někteří již prošli. Pojďme se společně ptát, pojďme společně hovořit o tom, co prožíváme, pojďme společně pojmenovat své pocity. Vydejme se spolu najít odvahu podívat se jim do tváře - podívat se do tváře bolesti, strachu, zlobě, prázdnotě...