Vždy jsem upřednostňovala jen požadavky druhých

Měla jsem vždycky tendenci upřednostňovat požadavky druhých. Když jsem byla například mezi lidmi a chtěla říct něco úplně obyčejného, nikdy jsem to neudělala. V hlavě mi totiž bušila myšlenka, že všechno, co si myslím, je přece všem jasné nebo nezajímavé. A když se mě například u kadeřníka ptali: „Vyhovuje vám teplota vody?“, vždycky jsem odpověděla: „Ano,“, i když byla horká nebo příliš studená. Nebo když jsem si u pokladny v obchodě všimla, že to, co jsem si vybrala, stojí moc peněz, stejně jsem si to nakonec koupila. Pak jsem si za to do večera nadávala. V kině jsem se snažila moc nehýbat, abych nepřekážela ve výhledu těm za mnou, ale opěradla mého sedadla byla vždy obsazená cizími lokty.

Virus s názvem: „Hlavně nesmím obtěžovat ostatní“

Výše uvedené scény skvěle popisují, co působí virus „hlavně nesmím obtěžovat ostatní“. Člověk si myslí, že jeho myšlenky musí druhé nudit, že upozornit na příliš horkou vodu by bylo nadměrné obtěžování a nedat se ošidit v obchodě by znamenalo jen zdržovat pokladní. A tak aby člověk svou existencí neobtěžoval, raději „zmizí“ ze scény.  Umlčuje v sobě tak jen oprávněný nárok neutrácet zbytečně, riziko nechat si opařit hlavu horkou vodou a dotěrný soused v kině je tiše trpěn; trpěn, nikoli přijat.

Nenechat se vláčet svými strachy 

„Trpění“ druhých není nic pozitivního, protože je výrazem toho, že jsme se jen něčemu trpně podvolili, a že tedy nešlo o naši svobodnou volbu. „Trpění“  na rozdíl od "přijetí" zanechává v hloubi duše pocit odporu a skrytého hněvu, které najdeme u osob, které se bojí hájit své nároky a cosi v sobě potlačují.

Ale svobodné přijetí situace (například trochu uhnout bližnímu na vedlejším křesle) nás zanechává klidné, a to i za cenu trochy nepohodlí, bez sebemenší skryté rozmrzelosti.

Máme-li druhého milovat,
musíme být vnitřně svobodní.

Potřebujeme svobodu,
abychom se nechali vést
svými hodnotami
a nebyli vláčeni
svými
strachy.