Jak se vyrovnat s vnitřními zraněními?

Ze všeho nejdřív je nutné nezoufat, ale věřit, že minulost nemá tu sílu, aby osudově předurčila celý náš život...

z knihy Zádrhele lásky , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ze všeho nejdřív je nutné nezoufat, ale věřit, že minulost nemá tu sílu, aby osudově předurčila celý náš život. Samozřejmě nás ovlivnila, ale její neblahý vliv není fatální: nejsme jejími vězni a rovněž nejsme odsouzeni k tomu, abychom pouze opakovali činy svých předků. Všichni neseme v těle, na duši i na duchu stopy dávných ran, které jsou však zároveň i důkazem naší jedinečnosti a neopakovatelnosti. Každý z nás reaguje na to, co prožil, po svém: „Jak jsem se vypořádal s tím, co mi udělali?“ Když chce člověk vzít svůj život pevně do rukou a postoupit kupředu, musí se nejprve zadívat do minulosti, aby si uvědomil, co se s ním táhne už od dětství: jakými scénaři se ve svém životě řídí, jaké názory bere jako hotovou věc a k jakému chování se stále vrací. Změna je možná, já jsem jediný člověk na světě, kterého mohu doopravdy změnit. Je jasné, že nemůžeme změnit úplně všechno, můžeme však změnit úhel pohledu, nechat za sebou své staré zvyky, vykročit po nové cestě … Někteří lidé stráví celý život čekáním na to, že se změní ti druzí, a myslí si, že jinak štěstí nedosáhnou. Ti, kdo věří v milosrdenství Boží, vědí, že právě naše rány jsou místem, kudy k nám přichází Bůh, aby nás uzdravil. Bůh proměňuje naši zranitelnost v možnost dalšího růstu, v možnost vrátit se k němu a obrátit se k druhým. Je na nás, abychom konečně opustili tíživou samotu, v níž jsme uzavřeni, i svoje pocity viny a hanby, které nás sráží do malomyslnosti a nutí nás věřit, že za nic nestojíme a že nás nikdo nemůže mít rád. Každý z nás je „zázrak“, ale nesmíme si myslet, že se vše spraví samo od sebe, bez našeho vlastního přičinění.

Marcela přišla k psychologovi se slovy: „Já už tu masku dál nosit nemůžu. Úplně jinak vystupuji před lidmi a úplně jinak prožívám sama sebe.“ Marcela se rozhodla, že se vydá po cestě naděje a osobního růstu, a uvěřila, že i z její situace existuje východisko, že v ní není uvězněná jednou provždy.

Aby se naše rány uzdravily, musíme ze všeho nejdřív uznat, že jsme je utrpěli, že nás někdo doopravdy zranil. Nejprve je třeba ránu co nejkonkrétněji popsat a pojmenovat. Kdy se to stalo? Jak k tomu došlo? Kdo to způsobil? Nejtěžší na tom je, že člověk, který mě tak ranil, je často zároveň tím, kdo je mi ze všech lidí nejmilejší: je to můj otec, matka, bratr nebo sestra. Člověk má vždycky sklon k tomu vinu milovaných bytostí omlouvat a minimalizovat, a pocity viny obracet proti sobě. Například pro Marcelu bylo nesmírně těžké přiznat si, že matka ji milovala opičí láskou, chtěla ji mít jen pro sebe a nechtěla jí umožnit, aby se stala sama sebou.

Petrovi je zatěžko uznat, že z něj autoritářství jeho otce a jeho strohé zásady udělaly „malého chlapečka“, který za čtyřiatřicet let svého života nikdy neučinil žádné skutečně osobní rozhodnutí.

Svobodně se rozhodnout, přestože nám nikdo nikdy nedodával odvahy, abychom se snažili své touhy uskutečnit, a pak se svého rozhodnutí pevně držet je těžké, ale nikoliv nemožné. Když přehlížíme to, co nám v citové či intelektuální oblasti chybělo, vyhýbáme se bolesti, kterou v nás tato nenaplněnost vyvolala. Uznat, že jsme byli zraněni, znamená postavit se bolesti, kterou rána vyvolává, čelem; znamená to ránu znovu otevřít, dovolit potlačeným pocitům, aby se konečně projevily, a umožnit tak, aby se rána zacelila. Zacelit ránu, která dosud nebyla pojmenována, není možné. Copak se dá postupovat kupředu, když člověk neví, co postup blokuje? Lze navázat zdravý, pěkný vztah, když si neuvědomuji, že ve vztahu stále jenom hledám svého otce nebo svou matku? Je možné najít si manžela, dokud u něj budu ze všeho nejvíc hledat uznání, jehož se mi od otce nedostalo? Je možné milovat nějakou ženu, když ve skutečnosti hledám matku? Vnitřní zranění narušují naši integritu a někdy i naši identitu a brání nám dosáhnout svobody a milovat jako dospělý, zralý člověk. Nutí nás milovat dětinsky a v partnerovi vždy hledat především to, čeho se nám v dětství nedostávalo. Dokud si na tato prázdná místa neposvítíme, čekají nás jen a jen zklamání.