Ježíš není workoholik, který by viděl jen práci

Nejspíš každý z nás zažil situace či období, kdy máme úkolů až nad hlavu, ale pořád někdo přichází a něco od nás potřebuje. Třeba to jsou věci, které děláme rádi, ale je toho prostě moc. Jak v takových chvílích reagujeme? S čím se obracíme na Ježíše? Co od něj očekáváme?

Možná v Ježíši vidíme šéfa, který má před očima svůj projekt a z nás chce vymáčknout co nejvíc práce. Možná to s ním ani neprobíráme, protože jako odpověď čekáme nějakou zbožnou frázi, jakých jsme v církvi slyšeli hromady (například, jak to máme Bohu obětovat, že se máme radovat, protože Ježíš při naplnění svého poslání taky trpěl, že si tím získáváme zásluhy v nebi, nebo že to musíme vydržet, protože Bůh před nás nepostaví zkoušku, na kterou by nám nedal dost sil atd.)

Apoštolové v evangeliu se shromáždí u Ježíše a vypravují mu o všem, co dělali. A on reaguje dost jinak, než bychom předpokládali. Ježíš není workoholik, který by viděl jen práci, neříká jim, co všechno je potřeba ještě zvládnout.  Ježíš vnímá apoštoly, vidí, co potřebují, a sám je vybízí, aby odešli do ústraní a v klidu si odpočinuli. Ne proto, aby pak podali lepší výkon, ale proto, že mu na nich záleží a chce, aby to zakusili.

Jak vnímám chvíle odpočinku? Jako přestávku v práci, anebo něco víc?

Jedno z přikázání desatera zní: „Dbej na den odpočinku, že ti má být svatý.“ (Dt 5, 12) Odpočinek patří k Božímu plánu s naším životem, je jeho důležitou součástí. A jsou to důležité chvíle i pro naši zkušenost s Bohem, který nepoměřuje naši výkonnost, ale který dává zakoušet svou dobrotu.

Čas prázdnin a dovolených může být vhodnou příležitostí odebrat se s Ježíšem někam stranou, abychom svůj běžný život zahlédli z odstupu. Můžeme mu vyprávět, co všechno děláme, a počkat si na jeho odpověď. Je to i pro nás příležitost zakusit, že Pánu na nás záleží, občerstvuje nás a žehná nám.