Vyvolil jsem si cestu pravdy. (Žl 119,30) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Mylné představy o odpuštění

Odpustit neznamená popřít

z knihy Zádrhele lásky , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Odpustit neznamená zapomenout

Rány, které nám byly v životě zasazeny, si stále neseme v sobě. Máme je vepsány ve své tělesné i duševní paměti. Často slýcháme: „Tak už na to zapomeň a obrať list,“ ale to by nebylo správné. Zapomenout totiž znamená potlačit, avšak to, co jsme potlačili, se stejně dříve nebo později začne hlásit o slovo. Naopak, abychom mohli odpustit, je nutné vybavit si vše, co s naším zraněním souvisí: co se odehrálo, kdo to udělal a co jsme postrádali, a také si uvědomit, jak nás toto zranění v životě poznamenalo. Chceme-li odpustit, měli bychom přesně vědět, co odpouštíme. Kromě vlastní bolesti nás totiž často trápí i pocity viny vůči tomu, kdo nám ublížil, a toho lze snadno zneužít. Viník se snaží skutečnost překroutit a ze zodpovědnosti se vyvléci. Tvrdí, že nám nikdy neublížil, a že tedy o žádném odpouštění nemůže být řeč („Za to, že se takhle cítíš, si můžeš sám!“).

Odpustit neznamená popřít

Říci jen: „Nic vážného se nestalo, já vím, žes to neudělal schválně, už se k tomu nebudeme vracet,“ také není správné. Znamená to zbavit člověka, který nám (nechtěně!) ublížil, zodpovědnosti, znamená to nedat mu možnost, aby své provinění uznal a břemene viny se zbavil. Je třeba vyjádřit svůj protest a dát najevo svou bolest. „Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj“ (Ž 85, 11). Doopravdy jsme byli zraněni, a to nelze nijak obejít.

Odpustit není jen věc vůle

Odpustit není vůbec snadné, a než se k odpuštění dospěje, trvá to někdy hodně dlouho. Chtít nestačí, je třeba zapojit všechny naše schopnosti: myšlení, city a pocity, paměť i představivost. Věřícím k odpuštění samozřejmě napomáhá i víra: snaží se hledět na druhého člověka stejně láskyplně jako Ježíš, nesoudit a neodsuzovat, doufat a věřit, tedy jinými slovy neredukovat druhého člověka pouze na jeho chování a jednání.

Nesmíme si představovat, že odpuštění v dospělosti bude stejně rychlé a magické jako v dětství, kdy stačilo říct: „Běž sestřičku (bratříčka, tatínka, maminku) odprosit, a všechno bude hned zase v pořádku!“

Odpuštění nelze nařídit ani vyžadovat

„Je potřeba odpustit!“ K odpuštění mě nemůže nutit nikdo, tím méně sám viník. Odpuštění je svobodné a nezištné a vychází ze srdce. U věřících, kteří se snaží žít podle evangelia, je v pozadí i touha co nejvíc se podobat Kristu: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Odpuštění je ze všeho nejdřív Boží dar, teprve potom je to i morální povinnost či psychologický postup, který má člověku přinést vnitřní klid. Čím víc si uvědomujeme, jak mocné je Boží milosrdenství, tím víc dokážeme být sami milosrdní k těm, kdo se vůči nám provinili.

Odpuštění neznamená návrat do původního stavu

Neodpouštíme proto, abychom druhé lidi – třeba svého otce či matku – změnili, ani proto, abychom se mohli vrátit do stavu, v němž jsme žili, dokud nám neublížili. Tak rádi bychom své dětství prožili znovu, šťastně a bez konfliktů, v rodině, kde se všichni mají rádi! Avšak právě v rodině získáváme zkušenost s tím, co jsou to lidské hranice, lidská křehkost a lidský hřích (uzavřenost, sobectví, krutost, touha mít všechno jen pro sebe, mít vždycky poslední slovo atd.). Odpustíme-li, můžeme začít toho druhého milovat takového, „jaký je doopravdy“, jako člověka, který se ode mě v mnohém odlišuje, který se nechce změnit, který mě nemá rád tak, jak bych si přál, neumí se smířit s mými nedostatky a obrátit se ani nechce. Miluji ho takového, jaký je, a ne takového, jakého jsem si vysnil.

Odpustit neznamená omlouvat

Mnoho mladých lidí své rodiče omlouvá, jen aby k nim stále mohli vzhlížet, aby je nemuseli sesadit z piedestalu. „Odpouštím mu, ale není to jeho vina,“ když pije, když se o mě nezajímá a místo toho tráví celé večery na internetu … „Odpouštím jí, nemůže za to,“ když si ze mě dělá terapeutku, vypráví mi o svém vztahu s kolegou a shazuje tátu … Děti, které se snaží své rodiče chránit, chtějí své okolí přesvědčit o tom, že jejich otec či matka žádnou zodpovědnost nenesou, že jsou to jen velké děti. Chránit rodiče a mateřsky je vést, to však rozhodně není úkol dítěte.

Odpustit neznamená dávat najevo svou morální převahu

Člověk, jemuž druzí ublížili, se může snažit svou bolest, hanbu či zoufalství zakrýt kousavým humorem, citovým vydíráním nebo tím, že dává najevo svou morální převahu: „Ano, rád ti odpustím, ale už to nedělej.“ Opravdové odpuštění vždy doprovází pokora, neklade si žádné podmínky a nic od druhého nevyžaduje.

Odpustit neznamená „hodit to na Boha“

Lidé často říkají: „Odpuštění náleží Bohu, pro člověka je to nemožné!“ To je sice pravda, ale zároveň platí i to, že Bůh nám dává svůj život, a tím nám umožňuje druhému člověku odpustit. Pokud ho prosíme a své zraněné nitro mu otevřeme, odpouští v nás on sám. Odpuštění má svou stránku lidskou a božskou. Lidská přirozenost a Boží milost se navzájem nevylučují, ale naopak na sebe navazují a doplňují se. 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Svatý Václav stál u základů Evropy

Svatý Václav stál u základů Evropy
(28. 9. 2018) Jaký vzor nabízíme mladým lidem dnes? Rytíře nebo švindlíře?

Říjnové vydání časopisu IN! pro dívky

Říjnové vydání časopisu IN! pro dívky
(25. 9. 2018) Začal podzim. Počasí se neúprosně změnilo prvním podzimním dnem. Konec slunce a šatiček, slunečních brýlí a hravých...

Jak roste vinná réva a jak se dělá víno? Pracovní listy pro děti

(23. 9. 2018) A znáte nějaké další rostliny, které se objevují v Bibli?

Světový den turistiky- 27. září

(22. 9. 2018) Cestování a turistika přispívá ke vzájemnému poznávání národů a kultur. Podobně je tomu se sportem...

Organizátoři festivalu UNITED zvou křesťanské umělce na první ročník konference ARTKO

Organizátoři festivalu UNITED zvou křesťanské umělce na první ročník konference ARTKO
(21. 9. 2018) „...a než ses tu vzal ty, tma. Prázdnota. Temno. Ale byl tu On a řekl: Budiž světlo. A to světlo jsi ty. Vyjdi z...