Pojď za mnou! (Mt 9,9) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Objevování mužské a ženské identity

z knihy Zádrhele lásky , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Pracovat na odhalení své vlastní identity je nutné i nemožné zároveň. Svou pohlavnost dostáváme od Boha a zároveň se naše identita buduje ve vztazích, pevně ukotvených v čase a prostoru. Proto není snadné rozlišit, co je naší přirozenosti opravdu vlastní a co pochází z kulturního prostředí, v němž jsme vyrůstali. Obojí se v nás totiž prostupuje. Přesto se pokusíme poskytnout vám několik vodítek, která vám – jak doufáme – při hledání vaší vlastní identity pomohou.

1. Ženská identita

Hlavním posláním ženy je přijmout a darovat život. Nezávisle na tom, zda to sama chce, nebo nechce, svědčí o tom samotné její tělo. Žena přijímá a dává život v biologickém smyslu slova, ale platí to i obecněji: žena rodí druhého člověka, aby se stal opravdu tím, kým je. Hlavní úkol ženy spočívá v tom pomoci druhému vydat ze sebe to nejlepší.

Joseph Ratzinger – současný papež Benedikt XVI. – napsal: „Mezi základní hodnoty spojené s konkrétním životem ženy patří to, co nazýváme ‘schopnost přijetí druhého’. Žena si uchovává hluboké vnímání toho, že to nejlepší v jejím životě je činnost směrovaná k podpoře života, k růstu a k ochraně druhých […].“[1]

Avšak jak může přijmout život žena, která sama přijímána není a ani nikdy nebyla?

Dobře je to vidět na Anně. Její matka od rodiny odešla a Annu vychovával nejdříve otec a pak prošla několika pěstounskými rodinami. Teď v dospělosti je pro ni těžké navázat trvalý vztah. Ráda by si našla partnera a založila rodinu, ale zároveň má pocit, že dobrou manželkou ani matkou být nedokáže. Jiné rodiče, než ty, kteří se buď hádají, nebo dítěti úplně chybí, nepoznala. Nemá v této oblasti žádné opěrné body, nedokáže si představit sebe samu v ženské roli, a proto je pro ni tak těžké navázat trvalý vztah.

Aby byla žena „schopna přijmout druhého“, potřebuje mít sama pocit bezpečí a být přijímána, milována a ochraňována.

Žena by měla dovolit muži, aby ji ochraňoval, a navíc potřebuje být uznávána a obdivována. Když vidí, že se muži líbí, že je milována a žádoucí, nedělá jí potíže svěřit se mu do ochrany.

V naší poradně jsme doprovázeli už mnoho žen, které měly problém na sebe upozornit. Měly strach, že je budou lidé považovat za „kokety“. „Musí mě milovat takovou, jaká jsem,“ slýcháme často. Proto tyto ženy žádáme, aby vyjmenovaly všechno, co je na nich krásné a dobré, a vybízíme je, aby ve vztazích s muži uplatnily všechny své přednosti, ať už jsou fyzické, citové či duchovní. Nejde o to skrývat své slabiny, ale prostě a jednoduše předvést vše, co je na nich pěkného. Mužský úžas a okouzlení (vzpomeňte jen na Adamovo zvolání: „Tentokrát je to kost z mých kostí a maso z mého masa!“) napomohou tomu, že se žena bude cítit opravdu žensky.

Pro ženu je někdy těžké přijmout mužské obdivné pohledy. Umožní jí to však rozvíjet své ženství a přijmout mužskou ochranu.

Žena je však také prostřednice. Je to ona, kdo dává své dítě muži a dělá z něj otce. Toto poslání je těžké a bolestné. Udělat z muže otce tím, že k němu přivedu své dítě, totiž zároveň od ženy vyžaduje od dítěte se odpoutat. Ve chvíli, kdy žena dokáže vytvořit mezi sebou a dítětem určitý odstup, dává mu život podruhé. Umožňuje mu vymanit se ze stavu, v němž já matky a dítěte splývají v jedno, tedy ze stavu, který by pro dítě v dlouhodobé perspektivě znamenal psychickou smrt, a otvírá před ním možnost samostatného života.

Žena vytváří pouto mezi otcem a dítětem, ale její schopnost vytvářet a usnadňovat vztahy má širší uplatnění. Není náhoda, že tolik žen pracuje právě v oblastech týkajících se mezilidských vztahů a v různých pomáhajících profesích.

Pouto, které ji váže k partnerovi, upevňuje žena právě tím, že vyhledává rozhovory mezi čtyřma očima a podněcuje ho k diskusím, v nichž bez zábran vyjadřuje, co cítí a co od partnera očekává.

Přijmout a darovat život, přijmout od muže ochranu, být prostřednicí: to jsou postoje, které by si měla osvojit a rozvíjet každá žena nezávisle na tom, v jaké životní etapě a v jakém postavení se právě nachází: ať je vdaná nebo svobodná, ať zasvětila život Bohu nebo má děti, ať se stará o domácnost nebo chodí do práce … Právě takto rozdává žena sebe samu, právě takto plní úkol, k němuž Bůh volá každého člověka: úkol darovat sebe sama.

2. Mužská identita

Zatímco žena přijímá a dává život, muž je povolán k tomu stát se otcem. Máme zde na mysli otcovství v širokém smyslu slova, tedy otcovství biologické i duchovní. Aby se muž stal doopravdy otcem, musí projít dvěma etapami, které se týkají roviny psychologické a duchovní.

První etapa: oddělení

Je známo, že muž je tím, kdo odděluje matku od dítěte. Vztah mezi matkou a dítětem je zpočátku natolik úzký, že jejich osobnosti splývají. To je po určitou dobu nezbytné, ale pokud se toto prostoupení nezruší, má to pro dítě fatální následky.

Schopnost oddělovat vychází u muže z jeho vlastní zkušenosti: aby mohl oddělit dítě od matky, musel se nejdříve oddělit, odloučit on sám.

I žena se samozřejmě musí postupně učit odloučení. Proč je to tedy tak důležité především u muže?

Ve své knize Žít šťastně v páru citují Jacques a Claire Poujolovi slovy antropoložky Margaret Meadové[2]: „Malý chlapec […] se učí, že se musí začít diferencovat od bytosti, která mu je nejbližší, totiž od vlastní matky, protože jinak nebude moci existovat. Dívky se učí prostě a jednoduše, že jsou, zatímco chlapci, že se teprve musejí někým stát. Malý chlapec musí sám ze sebe vyjít a proniknout do vnějšího světa. Úspěch tohoto úsilí vůbec není zaručený. Chlapci vyrůstají v nejistotě.“

Oddělit se neznamená pouze opustit rodičovský dům, ale je to něco mnohem hlubšího. Oddělit se znamená také vnitřně se osvobodit od rodičovských postav, od minulosti a také od představ o sobě samém, v nichž jsme uvězněni.[3]

– Osvobodit se od rodičovských postav často vyžaduje svést s nimi nejprve tvrdý boj. Už jsme mluvili o tom, že posláním ženy je darovat život a že mezi matkou a dítětem vzniká po narození vztah, v němž se jejich osobnosti prostupují. Pokud otec matku od dítěte neoddělí, bude se matka stále snažit mít dítě jen pro sebe. Dítě se sice v takovém vztahu dusí, ale zároveň neusiluje o to se z něj vymanit, protože mu svým způsobem vyhovuje: matka ho totiž chrání před všemi útoky zvnějšku. Syn, kterého si matka k sobě těsně připoutala, bude mít určitě s hledáním své mužské identity značné potíže. Ve všech ženách, se kterými naváže vztah, bude stále hledat matku, která mu splní první poslední. Partnerství, to je však něco úplně jiného. Žádná žena nedokáže takového muže uspokojit tak dokonale, jako „jeho maminka“.

Petrovi se v lásce vůbec nedaří. Žádný vztah, který dosud navázal, dlouho nevydržel. Když se ho zeptáte na jeho vztahy s rodiči, mluví téměř výhradně jen o své matce, s níž si může popovídat o všem, co ho trápí, a která se ho vždycky snaží povzbudit a zvednout mu náladu. Petr o ní říká, že je to žena, která mu nejlépe rozumí a která pro něj představuje ideál. Tento ideál pak hledá i u žen, se kterými chodí, ale ty maminčiných kvalit nikdy nedosahují!

Podobně syn, který chce dokázat otci, že je stejně dobrý jako on, je v pokušení dělat všechno jako otec a svou vlastní identitu odsunout stranou:

Eduard se stal vojákem z povolání jako většina mužů z jeho rodiny a především jeho otec. Toto povolání si zvolil hlavně proto, aby otci udělal radost. Postupně si však začal uvědomovat, že to pro něj není to pravé, a upadl do deprese.

– Muž se musí osvobodit i od nostalgických vzpomínek na vlastní dětství, v němž nyní vidí ztracený ráj, který je třeba za každou cenu znovu nalézt a kde ho opět čeká vřelá, něžná a ochranitelská mateřská láska. Minulost nechme spát, žít je třeba tady a teď!

– Osvobodit se od představ o sobě samém, v nichž jsme uvězněni, znamená oddělit se od falešných představ, na nichž jsme vybudovali svou identitu, tedy například od majetku či od úspěchu. Znamená to vyjít za hranice, které jsme si sami stanovili a které nás dnes už pouze omezují, znamená to hodit obavy za hlavu, vzít na sebe riziko a hlavně přestat přešlapovat na místě a začít konečně doopravdy žít.

Jindřich měl ve škole potíže. Vystřídal několik vzdělávacích zařízení a odnesl si z nich jen nedůvěru ve vlastní schopnosti. Našel si práci, která ho vůbec neuspokojovala, ale měl pocit, že na víc nemá. Mohl by sice usilovat o místo, které by spíše odpovídalo jeho schopnostem, ale nenašel odvahu. Obával se, že by na lepší místo nestačil. Nyní chodí s jednou dívkou a uvažuje o vstupu do manželství. Uvědomuje si však, že tento vztah bude mít budoucnost jen tehdy, když se konečně dokáže rozloučit s negativním pohledem na sebe sama. Proto se rozhodl rozšířit si vzdělání, aby mohl v práci zastávat funkci, která by lépe odpovídala jeho schopnostem.

Oddělit dítě od matky a pomoci mu vstoupit do života dokáže jen ten muž, který se sám uměl separovat a odejít. Jen tak předá svému dítěti nezbytnou sebedůvěru, která mu také nakonec umožní otce a matku opustit.

Druhá etapa: převzetí vůdcovské role

Když mluvíme o mužské vůdcovské roli, samozřejmě nemáme na mysli žádného despotu. Poslání muže spočívá v tom vést ty, kdo jsou mu svěřeni. Vzpomeňme na Mojžíše, který vedl svůj lid do zaslíbené země,[4]{C}{C} nebo na Josefa odvádějícího nejprve Marii do Betléma{C}{C}[5]{C}{C} a potom celou svou rodinu do Egypta, aby ji uchránil před Herodovým hněvem.{C}{C}[6]

Muž bude tím správným vůdcem a ochráncem jen ve vztahu, kde vládne láska a porozumění.

Aby se jím stal, musí být splněny tři zásadní požadavky: musí mít autoritu, sílu a lásku.

Slovo „autorita“ pochází z latinského slovesa „augere“, které znamená „růst“. Přijmout vůdcovskou roli tedy znamená mít autoritu a řídit druhé; vést je tak, aby sami rostli. O žádné autoritářství, o žádnou nadvládu nad svěřenými osobami se tedy nejedná!

Vést druhé může jen ten, kdo je silný. Síla, kterou pravý vůdce potřebuje, mu umožňuje bojovat a zároveň dodává druhým pocit bezpečí, protože k ní neodmyslitelně patří láska.

Jaký boj máme na mysli? Jsou to vlastně dva souboje. První souvisí s mužovou separací. Muž musí bojovat, aby se oddělil (především od rodičovských obrazů) a aby pak oddělil i matku od dítěte. Pokud tento boj vzdá a nedovede ho k vítěznému konci, nenajdou ani on, ani jeho žena, ani dítě, své pravé místo a jejich osobnost se nerozvine tak, jak by měla. V tomto ohledu je muž nenahraditelný, neboť umožňuje ženě, aby uskutečnila své poslání, a dítěti, aby se harmonicky rozvíjelo.

U mužů, které doprovázíme, se často setkáváme s tím, že vůdcovskou roli zastávat nechtějí. Mají strach, že tím by druhým jen ubližovali. Tento strach pramení většinou z jejich vlastní zkušenosti s despotickým otcem. Ani současná společnost mužskou vůdcovskou roli nijak nevyzdvihuje, právě naopak! Dnes se od mužů žádá, aby byli jako ženy, aby měli hlavně ty vlastnosti, které jsou spojovány spíše se ženami. Tím, kdo muži brání stát se vůdcem, však může být i jeho žena, která má strach, že tím přijde o moc, kterou ve vztahu doposud měla.

Štěpán a Marie jsou „moderní“ pár. Oba tvrdě pracují a své práci věnují mnoho času. Marie je vynikající organizátorka a v práci si jí kvůli tomu všichni považují. Plánuje tedy i volný čas, který mají se Štěpánem pro sebe, a sama zařizuje spoustu věcí: zvaní návštěv, víkendy, dovolenou, nákup nového auta … Štěpán nic proti tomu nenamítá, Marie je podle něj úžasná a všechny její návrhy bez odmlouvání přijímá. Tento stav trval několik let a zdálo se, že oběma vyhovuje: žádný z nich si na něj otevřeně nikdy nestěžoval. Jednoho dne však Marie vybuchla. Už toho má dost, už nechce o všem pořád rozhodovat jen sama! Vyčetla Štěpánovi, že se jen veze, že nikdy nemá na nic svůj vlastní názor. Byla by hrozně ráda, kdyby všechno vždycky nemusela zařizovat sama. Stačí jí, že to musí dělat celý den v práci. Chtěla by mít manžela, který také umí spoustu věcí rozhodnout, na kterého se může spolehnout, který jí dává pocit bezpečí. Vyčítá Štěpánovi, že to neumí, a říká o něm, že je „bačkora“.

Marie si ze všeho nejdřív musela uvědomit, že svou neutuchající aktivitou Štěpána vlastně utiskuje, a nechat mu také volný prostor. Štěpán si zase musel vydobýt v páru své místo tím, že začal o různých záležitostech častěji rozhodovat, byť někdy musel překonávat Mariin odpor. Štěpán a Marie začali svůj vztah budovat na nových, zdravějších základech, odpovídajících lépe Štěpánově mužské a Mariině ženské identitě.

Druhý boj, který muž musí svést, je boj vnitřní.

Každý z nás, ať jsme muž či žena, si v sobě nosí stín, který je třeba poznat a s nímž je nutné se vyrovnat. O jaký stín se jedná? Jsou to všechna naše zranění, nedůslednosti a slabiny, a také naše hříšnost. Rozpoznat a přijmout svůj stín bývá obvykle snadnější pro ženu než pro muže. Ženy mají totiž ke svým emocím lepší přístup než muži a jsou více než oni v kontaktu se svým vnitřním světem. Oproti tomu, když mají muži vyjádřit, co cítí, působí jim to potíže. Od dětství je jim totiž vštěpováno, že své emoce nemají dávat najevo. Muži si většinou udržují od svých emocí odstup, a právě proto je pro ně tak těžké přiznat svou slabost. Muž má být přece silný, muž má všechno zvládnout. Ukázat své slabiny, to mužům nahání strach, protože mají pocit, že by si jich pak už nikdo nemohl vážit. Můžu být milován, i když dám najevo, že v něčem nejsem tak úplně dokonalý?

Opravdová síla, to není dokonalost bez jediné chyby. Opravdová síla se projevuje tím, že přijímám poslání, které mi bylo svěřeno, a zároveň jasně vidím meze svých možností.

Mojžíš přijímá své poslání shromáždit Izraelity a vyvést je z Egypta se slovy: „Prosím, Pane, nebyl jsem předtím výmluvný, nejsem ani nyní, když mluvíš se svým služebníkem, protože mám těžkopádná ústa a těžkopádný jazyk“ (Ex 4,10).

David dokázal převzít otcovskou zodpovědnost teprve tehdy, když uznal, že má potíže, a začal s nimi něco dělat:

Byl ženatý už sedm let a právě se mu narodil syn. Jeho vztahy s manželkou však vůbec nebyly dobré. Už dlouhou dobu měli finanční potíže, které však David před manželkou skrýval. Pravda nakonec vyšla najevo. Davidova manželka nechápala, proč jí o tom manžel nic neřekl, a přestala mu důvěřovat. Na začátku terapie vinil David ze svých potíží své rodiče. Vyčítal jim, že na něj nebyli dostatečně přísní a že ho nenaučili zacházet s penězi. Zároveň si však stěžoval i na to, že mu teď, když je až po krk v dluzích, nechtějí pomoci tak, jako pomohli jeho sourozencům. Bojovat se svým sklonem k rozhazovačnosti na jedné straně a sklonem ke lži a zastírání pravdy na druhé straně začal teprve tehdy, když si naplno uvědomil svou osobní zodpovědnost a když se konečně přestal považovat za pouhou nevinnou oběť nesprávné a zanedbané rodičovské výchovy.

Vést a zároveň s láskou a se vší rozhodností napomáhat druhým, aby sami rostli – tak muž uskutečňuje úkol, který je posláním každého člověka: darovat sebe sama.


[1]{C}{C} Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě, 13. květen 2004, § 13. 

[2]{C}{C} Jacques et Claire Poujol, Vivre heureux en couple. Comprendre et gérer les conflits de la vie quotidienne, Empreinte Temps Présent 1999; Margaret Mead, L´un et l´autre sexe. Le rôle de l´homme et de la femme dans la société (1948), Denoël-Gonthier 1966.

[3]{C}{C} Podle Anselma Grüna, L´identité masculine en question, Paříž, Médaspaul 2005.

[4] Ex 13.

[5] Lk 2,1-7.

[6] Mt 2,13-18.

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Svatý Václav stál u základů Evropy

Svatý Václav stál u základů Evropy
(28. 9. 2019) Jaký vzor nabízíme mladým lidem dnes? Rytíře nebo švindlíře?

15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi

(14. 9. 2019) Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o nemožné – zachránit děti ulice, které rostou pro mafii. Není divu, že se brzy –…

Knižní tip: MANŽELSTVÍ: DOBRODRUŽSTVÍ VE DVOU - Carolina Costová

Knižní tip: MANŽELSTVÍ: DOBRODRUŽSTVÍ VE DVOU - Carolina Costová
(11. 9. 2019) Chystáte se na velké dobrodružství jménem manželství? Jste už nějaký čas spolu a bilancujete? Pak je tu právě…

Guy Gilbert (* 12. září 1935, Francie)

Guy Gilbert (* 12. září 1935, Francie)
(11. 9. 2019) nekonformní francouzský římskokatolický kněz, který svůj život zasvětil zejména práci s mládeží na okraji...

11.9.2001 byl uskutečněn teroristický útok na USA

11.9.2001 byl uskutečněn teroristický útok na USA
(10. 9. 2019) Jak připomínku na smutné výročí 11.9.2001 nabízíme zamyšlení o smrti od NY kaplana hasičů Mychala Judge OFM . Zamyšlení…

Proč je snadné vidět na všem jen to špatné? A jak ze spirály negativismu ven?

(4. 9. 2019) Proč je dobré mít k životu pozitivní přístup a jak se to naučit? Jak funguje pozitivní myšlení pro lidi v náročné…