Je hříchem nechodit v neděli do kostela, pokud člověk prožívá pochybnosti?

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, zda je hříchem nechodit v neděli do kostela, pokud člověk prožívá pochybnosti o víře, o tom, jak to v jeho životě a víře může být a jednal by tak na základě nejlepšího osobního přesvědčení? Napadla mě otázka, zda je Bůh, a pokud je, zda jako nekonečné dobro a taky určité vyjádření svobody by zavrhnul všechny lidi, kteří v neděli nechodí do kostela, třeba i ke svátostem - svobodně se tak rozhodli, ale snaží se poctivě žít?

 Je mi 24 let, jsem praktikující římský katolík, který ke svátostem chodí, mám teď akorát trochu více času na přemýšlení o životě, tak mne tyto otázky napadají.

Velmi děkuji za odpověď.

 

Milá ..

rozluštění Tvých otázek nebude snadné, a předem se omlouvám za délku. Klíč spočívá ve vyjasnění dvou pojmů: „svoboda“ a „hřích“.
Máte pravdu, že Bůh stvořil člověka svobodného a jeho svobody si cení nade vše a naprosto ji respektuje. Smyslem lidské existence je totiž láska, a ta by nebyla možná bez svobody, protože vynucená „láska“ by nebyla žádná láska.
A co je to tedy svoboda?

Existují přinejmenším dva druhy svobody: jedna, která mě osvobozuje od něčeho, od nutnosti, od vnějších i vnitřních nátlaků, a uchovává mi co nejširší možnost volby mezi různými alternativami. A druhá, která mě osvobozuje k něčemu, k dosažení dobra.

Tyto dvě svobody si někdy – dokonce dost často – odporují. Například: Mladý muž stojí před rozhodnutím, zda si uchová možnost cestovat, studovat, když se mu chce, seznamovat se, střídat přátele, zaměstnání … nebo se vrhne do manželství a rodičovství, což omezí jeho možnosti po všech stránkách. V čem je větší svoboda? V tom, že si můžu dělat, co chci, třeba až do smrti? Anebo v tom, že svobodně, bez překážek cílím k většímu dobru? Což samozřejmě znamená, že musím opustit nebo omezit podružná a částečná dobra.

Jenom tato druhá svoboda dává životu skutečnou kvalitu, protože mu dává smysl a cíl. Zvnějšku se sice může jevit jako ztráta nebo omezení svobody, ale člověk sám ví, že každé takové (rozumné) rozhodnutí mu dává křídla.
A to platí i o zachovávání Božích přikázání (včetně těch církevních, protože církev a svátosti jsou ustanoveny Bohem). Není to žádné nucení a nátlak, je to nabídka Boží blízkosti, což je to největší dobro na tomto světě. Jestliže se rozhoduji pro Boha a jeho přikázání, svobodně se rozhoduji čerpat z těch největších dober na tomto světě a tak směřovat k Dobru věčnému a nekonečnému. Když se někdo naopak rozhodne „svobodně“ se zříkat Boží blízkosti, milosti a svátostí, pak se ve skutečnosti připravuje o skutečnou svobodu (svobodu kvality) a stává se otrokem nižších dober – zážitků, zábavy, majetku, světské slávy atd. To neznamená, že na tomto světě nemá nic hodnotu. Znamená to jen, že skutečné hodnoty nikdy neodporují Božím přikázáním.
Tolik k pojmu svobody.

A teď hřích: definuje se jako vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Ale není snadné rozeznat, nakolik je nějaký náš skutek vědomý (jestli přesně vím, co dělám, a jaké to bude má důsledky) a dobrovolný (jestli mě něco – vnějšího či vnitřního – nenutí rozhodnout se tak a nejinak).

Pokud se rozhodnu nechodit v neděli do kostela, přestože jsem katolík, jsou tři možnosti:

1) rozhodl jsem se vědomě a dobrovolně (nebudu říkat svobodně, protože jak už bylo řečeno, skutečná svoboda je něco jiného). Tedy je to hřích. Vím, že je to církevní přikázání, vím, že se připravuji o milost, vím, že je v tom neposlušnost vůči Bohu a církvi, nic a nikdo mi v účasti na mši nepřekáží, ale přesto nejdu, protože mě přemůže lenost, nechuť, zláká jiná zábava atd.

2) rozhodl jsem se sice s plným vědomím, ale ne zcela dobrovolně: něco nebo někdo mi v tom překáží. Může se stát, že ani člověk sám tuto překážku nedokáže přesně pojmenovat. Bůh ale o ní ví, a ve svém milosrdenství s ní počítá.

3) rozhodl jsem se sice dobrovolně, ale ne zcela vědomě: nechápu smysl tohoto přikázání, připadá mi nedůležité nebo pokrytecké, a navíc nechápu smysl poslušnosti ve víře (mám poslechnout i to, čemu zatím nerozumím) … A zde jsou zase dvě možnosti: a) Buď je moje nevědomost zaviněná, a pak se zase jedná o hřích. Není to ale hřích „nechození do kostela“, ale hřích nezájmu o obsah víry. b) Nebo je moje nevědomost nezaviněná (zanedbaná příprava na svátosti, nedostatečnost rozumu atd.), a pak se o hřích nejedná.

Nic z toho nemůžeme na druhém člověku posoudit, nechme to pravdivému soudu Boha a jeho milosrdenství. Sami sebe ale můžeme zpytovat: Jestliže jakožto katolík nechodím do kostela, která varianta je ta „moje“? Je to čistý vědomý a dobrovolný hřích z lenosti nebo nechuti? Nebo je v tom kus nedobrovolnosti? (a není to jen výmluva?) A co ta „vědomost“, vím skutečně, o co tady jde? Snažil jsem se pochopit, ptal jsem se lidí moudřejších a vzdělanějších, byl jsem ochoten nechat se poučit?

Při troše upřímnosti tam kus hříšnosti vždycky najdeme. Ta však nevylučuje Boží slitování. Rozhodně neplatí, že Bůh šmahem zavrhne všechny katolíky, kteří nechodí v neděli do kostela. Bůh na rozdíl od nás vidí do srdce a má přece jenom jemnější nástroje k rozlišování.

Jediné, co překáží Božímu milosrdenství, je lhostejnost, zatvrzelost, pýcha, pohrdání. Bohužel právě to jsou ale často průvodní znaky „nechození do kostela“. Málokdy je to čisté, poctivé a racionální rozhodnutí – to by totiž pokornému a horlivému křesťanovi dlouho nevydrželo.

Přeji Vám, abyste sama nikdy nezapochybovala o velikosti toho daru, který se nám dává každou neděli v eucharistii.

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost