Potřebuje Bůh naši chválu? Ne.

Chvála je kořením mezilidských vztahů.

České slovo „chvála“ se dnes běžně užívá jako reakce na nějaký výkon, na dobrý výsledek, na dobře odvedenou práci.

Vychovatelé a psychologové radí, že je dobré pro rozvoj dětí, aby byly chváleny za to, co udělají dobře. Poradci v partnerských vztazích taktéž radí, že se pozitivní reakcí a chválou nemá příliš šetřit, protože pozitivní reakce a chvála utvrzují a podporují vzájemný vztah. Jiní oproti tomu namítají, že příliš chvály člověka může kazit.  Negativní zabarvení má spojení „samochvála“ a také situace, kdy je „chválou“ nějaký člověk manipulován. Slovo chvála má i velmi negativní nádech ve chvíli, když lze na nějakém sebestředném člověku pozorovat jeho absolutní závislost na chvále od jeho okolí.

Dobře dávkovaná a upřímná chvála je ale kořením života. Dává životu chuť a šmrnc.

Potřebuje Bůh, abychom ho chválili?

A jak je to ve vztahu k Bohu? Co znamená „chválit“ Boha? Potřebuje snad Bůh, abychom ho za něco chválili?

Bůh rozhodně lidskou chválu nepotřebuje! Ale člověk potřebuje chválit Boha. Pro člověka je totiž užitečné, přínosné a potřebné – když chválí Boha. Chvála je způsob modlitby, kdy si klademe před oči Boží krásu, kreativitu, úžasnost, nápaditost, velikost, laskavost, moc a lásku v kontrastu k temnotě lidského života.

Chvála je něco jako dalekohled či rozhledna, kdy člověk dohlédne dál než za svůj každodenní všednodenní horizont. Dál až k Bohu, který stvořil svět dobře a krásně.

Chvála rozhání temnoty života.

Člověk z tohoto našeho světa udělal místo plné závisti, zášti, soupeření, porovnávání se, pohrdání, soužení a trápení…

Modlitba chvály oproti tomu lidem umožňuje vidět i zatím skrytou realitu, jinou dimenzi bytí, než na kterou jsme zvyklí. Modlitby chvály vycházejí z poselství o tom, jaký je Bůh sám o sobě, jaký byl jeho původní záměr a co lidem nabídl jako dovršení a naplnění života. Chvála Boha nám dovoluje pozvednout zrak od vší nízkosti, temnoty, bolesti a podlosti života k Bohu, který je vyvýšený nade vše dobré i zlé, co tento svět nabízí.

A tak chvála i do temnot lidského života může vnášet radost, sílu, naději, odhodlání.

„Chvály Boha nejvyššího“ – od Františka z Assisi

Na závěr této úvahy nabízíme chvály, které formuloval sv. František z Assisi. (zdroj: ofm.cz)

Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky

Ty jsi silný.
Ty jsi veliký.
Ty jsi nejvyšší.
Ty jsi všemocný král, Otče svatý, Králi nebe i země.

Ty jsi trojí a jediný, Pán a Bůh, všechno dobro.
Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán a Bůh, živý a pravý.

Ty jsi láska a milování.
Ty jsi moudrost.
Ty jsi pokora.
Ty jsi trpělivost a krása.

Ty jsi jistota.
Ty jsi pokoj.
Ty jsi radost a veselí.
Ty jsi spravedlnost a mírnost.
Ty jsi všechno bohatství, které potřebujeme.

Ty jsi laskavost.
Ty jsi ochránce.
Ty jsi strážce a obhájce.
Ty jsi síla.
Ty jsi osvěžení.

Ty jsi naše naděje.
Ty jsi naše víra.
Ty jsi naše láska.
Ty jsi naše velká sladkost.

Ty jsi náš věčný život, veliký a podivuhodný Pán,
všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel.