Křesťanská radost – povinná křeč?

Lze v tomto světě "jásat Bohu"?

Možná že nyní – když čteme tyto řádky, nemáme k jakémukoli jásotu vůbec žádný důvod.  A i kdyby -  víme o mnoha lidech, kteří se trápí. A kvůli tomu i naše radost dostává jakýsi šedý závoj, nebo se úplně ztrácí. 

Lze v tomto světě, kde se děje tolik zlého či tragického, „jásat Bohu, opěvovat slávu jeho jména, vzdávat mu velkolepou chválu“?

Nezávisle na tom, co momentálně prožíváme

Záleží zřejmě na tom, jestli se dovedeme radovat pouze z toho, co vnímáme jen jako osobní zisk, anebo také z toho, co vnímáme jako krásné, dobré, obšťastňující i pro někoho jiného, cizího. Nezávisle na tom, co momentálně prožíváme my osobně.

Jinak řečeno, záleží na tom, jestli jsme zatím poznali Boha jen jako více či méně spolehlivého pomocníčka, který má fungovat na zavolání, anebo jestli v něm vidíme zdroj a původ všech skutečných krás, které jsme schopni vnímat očima, ušima, srdcem. V prvém případě by z "povinné" radosti a jásotu mohla být spíš neupřímná křeč. V druhém případě můžeme - obrazně řečeno jako prorok Jonáš - zpívat Bohu chvalozpěv i v „břiše velryby“ – tedy i v osobních těžkostech a bolestech. To proto, že naše aktuální nesnáze či bolesti sice nejsou (a pochopitelně nemůžou být!) zdrojem momentální radosti, ale na kráse Boží a krásách stvořeného světa nic nemění. 

Byla by škoda připravit se o radost z Boha a z jeho stvoření.