Když si sednu na slunce,
vím, že mě zcela zahaluje
hřejivá láska Boží.

Jako slunce zahřívá kůži
a pak proniká celým tělem,
tak i Boží láska chce proniknout
do všech pórů mého těla.

Boží láska není něco čistě pomyslného.
Je zakusitelná právě v tvorstvu,
ve slunci, které mě prozařuje,
nebo ve větru, který mě něžně hladí.


VÍTR, KVĚTINA I SVĚTLO
JSOU GESTY NĚŽNOSTI

Boží láska (stejně tak jako lidská) potřebuje něžnost.
Takovým gestem něžnosti
je pro mne vítr, protože hladí mou kůži;
květina, která se na mne dívá,
slunce, které mě hřeje,
vlídné večerní světlo, které všechno halí milosrdným svitem.

Slunce a vítr ovšem nemohou samy o sobě
tuto zkušenost Boží lásky vzbudit.
Věřím-li ale v ni, může mi ji zprostředkovat
i teplý sluneční paprsek.

Jestliže se vystavím všemi smysly slunci a větru,
pocítím skrze ně dotyk samého Boha.

Podle Anselma Grüna z knihy: Bydlet v domě lásky,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Ukázky z této knihy na webu vira.cz naleznete zde