Adventní změna šatníku

Už druhým rokem je náš život poznamenán koronavirem, v mnoha směrech jsme vytrženi z běžného fungování, ze způsobu života, na jaký jsme byli zvyklí. Někdo je ochromován strachem o zdraví a život svůj či svých blízkých, někdo těžko snáší omezení a cítí se být zbavován svobody a naše společnost je čím dál rozdělenější. Překvapivě je naše situace a to, jak se v ní cítíme, v mnohém podobné situaci Božího lidu v 6. století před Kristem. Většina Izraele je odvlečena do babylonského zajetí a hrstka je ponechána v Jeruzalémě. A právě z vyhnanství do Jeruzaléme míří slova útěchy z knihy Báruchovy. Možná mohou být povzbuzením i pro nás.

Čím nás tedy utěšuje a k čemu nás zve? Jde to jen tak „svléknout ze sebe roucho žalosti a soužení“? Neznamenalo by to strkání hlavy do písku či lakování reality na růžovo? Není to pozvání k nezdravému vytěsňování našich emocí? Ta poněkud vzletná slova nás nezvou k prostému převlečení žalu a frustrace radostí. Jádro povzbuzení je ve zkušenosti Božího lidu, že i v zajetí na ně Bůh pamatuje. Připravuje cestu nejen ven, ale k hlubšímu zkušenosti s jeho milosrdenstvím a slávou. I v naší situaci na nás Bůh pamatuje, i pro nás připravuje cestu.

Pointou obrazu převlečení je pozvání, abychom odložili to, co je naše, a nechali se obklopit tím, co je Boží. Nemusíme zůstat zasekaní ve svých představách o správném a spravedlivém řešení a v naštvání na ty, kdo to vidí jinak, ale můžeme se otvírat spravedlnosti, která prýští z Něj. Nemusíme se utápět ve svých úzkostech, smutcích, frustracích, můžeme se otvírat jeho slávě, kterou nás chce zahrnout. Můžeme se radovat ve světle jeho velebnosti a milosrdenství.