Svatý Vít

15. června - O sv. Vítu a dětské víře

Již několik dní žiji ze svých úvah o svatém Vítu. Jeho život mne natolik oslovil, že o něm musím přemýšlet. A když přemýšlím, tak se rád rozdělím.

Jen několik drobností ze života sv. Víta. O jeho životě se toho ví jen velmi málo a pokud snad něco, tak zprávy jsou o několik set let starší. Takže každá věta o něm může být uvozena slovy jako „pravděpodobně“ nebo „asi“.
Narodil se (asi) roku 297 na Sicílii. Zemřel (prý) v Římě roku 304. Když si tato dvě čísla porovnáme, zjistíme že mu mohlo být sedm let. To znamená zemřel pro Krista jako dítko druhé třídy základní školy. Jeho otec ho svěřil kojné a domácímu učiteli (dokázal bych si představit, že oba byli otroci). Ti Víta seznámili s Ježíšem. Když na císařský trůn zasedl Dioklecián, začala další vlna pronásledování. Do vězení se dostal i Vít. Jeho otec ho přemlouval, aby se zřekl své víry. Mohl se zříci přeci jen naoko. Ale Vít neuposlechl.

Dostal se do Říma, na císařský dvůr, kde se proslechlo, že uzdravuje nemocné. Zavolal si ho sám Dioklecián, který měl nemocného syna, Vítova vrstevníka. Vít ho uzdravil z epilepsie. Císař se mu za to odvděčil, že ho nechal vařit v oleji (neúspěšně), pak ho předhodil lvům (neúpěšně), nechal ho vláčet za koňmi (neúspěšně - když byl vláčen, nastalo zemětřesení a pohanské modly se kácely). Nakonec ho natáhli na skřipec a sťali.

Úcta ke svatému Vítu je impozantní. Jen v Evropě je sto padesát míst, kde jsou uchovávány jeho ostatky. Jedním z nich je i naše Svatovítská katedrála v Praze. Vít se stal patronem naší vlasti zásluhou Karla IV.
Co mne k životu tohoto světce - dítěte napadlo? Především je to fakt, že dnes sice není pronásledování křesťanů, ale pronásledování člověka v jeho důstojnosti. Zvláště pronásledovány jsou děti. Stačí se podívat do obrazovek televizí, na stránky líbivých časopisů. Vždyť se neumí bránit komerci, která se je snaží vysát, zotročit a manipulovat.

Další postřeh se týká Vítovy schopnosti uzdravovat. Byl velkorysý. Uzdravil ve své čistotě i syna svého kata: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice“ (Mt 6, 3). Děti jsou lidé bezprostřední, očekávají od Boha, že to, za co prosí, jim opravdu dá. Mají čisté srdce. A ten, kdo má „čisté srdce, vidí Boha“ (Mt 5, 8). Děti se mají modlit tak, jak umí. Pak věřím, že se stávají zázraky.

Třetí postřeh se týká Vítova umu svědčit o své víře a odvaze nezřeknout se jí. „Ježíš opravdu je, nemohu to popřít,“ můžeme říci za Víta.

V evangeliu slyšíme slova: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců“ (Mt 10, 28-31).
Jsem velmi inspirován dětskou vírou svatého Víta. Nemá nás dospělé povzbudit k velké důvěře v Boha, který se stará dokonce i o takové detaily, jako jsou vlasy na hlavě? A k odhodlanosti nestydět se za svou víru? I před těmi, kdo vládnou tomuto světu?