Apoštol Filip

3. května

S apoštolem Filipem se setkáváme na stránkách evangelií několikrát. Byl jedním z prvních učedníků Pána Ježíše. Za svým novým Mistrem přivedl apoštola Natanaela (Bartoloměje): „Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: ,Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.‘ Natanael mu namítl: ,Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?‘ Filip mu odpoví: ,Pojď a přesvědč se!‘“ (Jan 1, 45-46).
Podruhé je to při zázračném nasycení zástupů ze dvou chlebů a pěti rybiček: „Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: ,Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?‘ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: ,Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo‘“ (Jan 6, 5-7).
Protože byl jediný ze Dvanácti, kdo nosil řecké jméno, obrátili se na něho řečtí poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma na svátky, aby jim domluvil schůzku s Ježíšem. Filip osloví Ježíše a ten odpovídá: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“ (Jan 12, 23-24).
Nakonec Filipa znovu slyšíme, jak se ptá: „,Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!‘ Ježíš mu odpověděl: ,Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?‘“ (Jan 14, 8-10a).
Když si budeme číst tyto úryvky znovu a znovu, můžeme nabýt dojmu, že kdykoli se Filip na cokoli zeptal, respondent ho jednoduše „utřel“ a nebo ho ignoroval. Dokáži si představit, že to je velmi skličující.
A možná je to ještě jinak. První otázka nebývá nikdy jednoduchá. Ale pokud nepadne, nepadnou ani další. Pokud někdo nezačne komunikovat, nezačne nikdo. A ti, kteří se spolu nebaví, se nic nedozví.
Kdo se s námi rozdělí o svůj objev? Kdo usiluje najít způsoby řešení krizových situací? Kdo je ochoten spojovat lidi? Toho všeho byl schopen apoštol Filip. On se dozvěděl víc, než kdyby zarytě mlčel a dělal, že všechno ví, že nic nepotřebuje.
Vyučování tvořil pouze rozhovor, hra otázek a odpovědí. Sokrates se neobracel jen na své žáky, ale rád oslovoval i nahodilé kolemjdoucí, příslušníky všech vrstev (STÖRIG, Hans, Joachim, Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 20007, str. 112).
Obvyklý vztah, kdy se žák ptá a učitel odpovídá, je u něho obrácen. Sokrates je tím, kdo se táže. Často svou úlohu srovnával s uměním bábickým, povoláním své matky, a říkal, že jeho úlohou není moudrost rodit, nýbrž pouze pomáhat při zrození myšlenek druhým (115).
Musela z něho vycházet nesmírně burcující moc, neklid, který se už nikdy neutišil (115).