Svátek posvěcení Lateránské basiliky

9. listopadu

V liturgických textech tohoto svátku vlastně neslyšíme mnoho o chrámech z mrtvého kamene, jako spíše o živém chrámě: „Bratři! Vy jste Boží stavba“ (2. čtení z 1 Kor 3, 9b-11.16-17). „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím. (…) On to však řekl o chrámu svého těla“ (evangelium z Jan 2, 13-22).
Chtěl bych proto upřesnit správnou hierarchii hodnot. Na prvním místě je Ježíš Kristus. On je jediným chrámem církve a vlastně celého kosmu. Již dnes nemáme potřebu jiného chrámu, ve kterém bychom přinášeli oběti. A pokud přinášíme různé oběti, pak se jen podílíme na té jediné Kristově. Kromě toho, že je jediným chrámem, je též jediným knězem. Ostatní kněží jsou pak kněžími Krista, mají účast na Kristově kněžském povolání.
Na druhém místě bychom mohli postavit společenství církve jako chrám Ducha svatého: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží duch.“ Církev je Tělo Kristovo a Kristus je hlavou tohoto těla, základem tohoto chrámu.
Když bychom chtěli být důslední, vidíme před očima každého člověka jako Boží chrám, Bohem stvořený a Bohem milovaný. Proto pokus pošlapat či znesvětit tento chrám církev vždy odsuzovala. Každý člověk, od početí po přirozenou smrt, je nositelem veliké důstojnosti. Důstojnost mu propůjčil právě Bůh.
Až na třetím místě stojí chrámy postavené z kamenů nebo jiných materiálů. Tyto chrámy promyšlené v srdci a postavené lidskýma rukama jsou privilegovaná místa setkání člověka s Bohem a člověka s člověkem. Není možné odtrhnout tyto dvě roviny od sebe. Každý chrám nebo posvátné místo, které spojuje nebe se zemí a nás navzájem, je hodno hluboké úcty. Přesto stojí až na třetím místě.
Přijměte jeden příklad pro lepší pochopení. Jestliže je v nějaké vesnici polorozpadlý kostel, je to pravděpodobně proto, že se v něm lidé nemají potřebu scházet ani s Bohem, ani mezi sebou. Přestal být místem setkání, ale proměnil se v symbol nevíry obyvatel vesnice. Ve chvíli, kdy si lidé uvědomí, že se potřebují setkávat s Bohem a že k tomu potřebují druhé, aby nimi mohli sdílet svou víru, kostel si opraví. Peníze se najdou vždy.
Zkusme se rozhlédnout v našem kostele po druhých lidech. Co o nich víme? Jak společně budujeme živý chrám? Nebo jsme na představení, kdy lavice jsou hlediště, presbytář jeviště a kněz herec? Do svědomí nám může sáhnout encyklika zemřelého papeže Jana Pavla II. Ecclesia de eucharistia: „Slavení eucharistie však nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti“ (č. 35).