Sekce: Knihovna

Nejsvětější srdce Páně: srdce na dlani

Před očima se mi střídají sochy, obrazy, barvotisky a fotografie často nasládlého stylu 19. stol. zobrazující Srdce Ježíšovo.

z knihy De sanctis - O svatých

Pátek po 2. neděli po Seslání Ducha svatého

Jako konvertita jsem si musel doslova probojovat cestu k mnoha prvkům římskokatolické víry a kultu, jako například některé aspekty mariánské zbožnosti, smysl a obsah jednotlivých rituálů mše svaté, poutě, svátostná požehnání, úcta ke světcům.

Mezi problematická místa patří i svátek Nejsvětějšího Srdce Páně. Co to má znamenat? Co vlastně slavíme? Snažím se všemi silami útočit na odosobněný kult křesťanů ve smyslu: „My uctíváme Bibli – Písmo svaté.“ „My,“ konstatují pro změnu jiní, „uctíváme pět ran Kristových.“ A nebo známá formulka tak často bezmyšlenkovitě vyslovovaná: „Pochválena a pozdravena budiž, Nejsvětější Svátost Oltářní.“ Vždy se ptám: „A kde je ten Ježíš? Že by se nám někde v této svátosti schoval?“

Podobně podrobuji kritickému posouzení svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Není náhodou pouhé „srdce“ odosobněním živého vztahu k Ježíši Kristu?

Na prvním místě je dobré ohlédnout se do dějin. Ve 12. a 13. stol. začíná být módní úcta ke kopím probodenému srdci Ukřižovaného Ježíše. A na sklonku 13. stol. se úcta k Srdci Páně odděluje od události ukřižování. V ikonografii se objevuje srdce viditelné na Ježíšově hrudi nebo úplně oddělené od Ježíšova těla.

K rozšíření úcty k Srdci Ježíšovu dochází díky duchovnímu proudu Devotio moderna, jezuitům a františkánům. První slavnost Srdce Ježíšova proběhla se svolením biskupa 20. října 1672 v řeholní komunitě sv. Jana Eudese. Další mocný impuls k úctě vzešla ze zjevení sv. Markéty Marie Alacoque (+ 1690).

První oficiální schválení vzešlo na žádost polských biskupů od papeže Klementa XIII. roku 1765 a papež Pius IX. ji roku 1856 nechal zapsat do kalendáře Římské církve.

Téma, které je pro tento svátek nosné, je zjevená Kristova láska až do krajnosti. Ježíš zjevil svou lásku člověku dobrovolně. A jako dobrý pastýř hledá i tu poslední zbloudilou ovci, aby ji mohl vzít do náruče a přitisknout ji ke svému srdci.

Před očima se mi střídají sochy, obrazy, barvotisky a fotografie často nasládlého stylu 19. stol. zobrazující Srdce Ježíšovo. Nechci se stát obrazoborcem. Spíše se snažím pochopit, co je poselstvím, kterého si mám všimnout.

Srdce je symbolem lásky a to lásky, která se dává, lásky, která se obětuje. „Miluji tě, a proto toužím, abys byl šťastný,“ říká mi Ježíš.
Ježíš mi ukazuje své srdce, má ho na dlani. „Ježíši, uč mě, jak mít své srdce na dlani, i já ho chci rozdat,“ odpovídám.

Kéž i pro nás platí věta sv. Pavla, kterou jsme slyšeli ve druhém čtení bohoslužby slova: „Kéž by Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů“ (Ef 3, 17-19).