Stačí opěrný bod, páka a hej rup

„Páka je jednoduchý stroj“, učili jsme se ve fyzice. Kdo to vyslovil první, to sice netuším, ale docela dobře si umím představit, že páku jako jednoduchý stroj běžně používal už starý lovec mamutů. Jestli ji prakticky používal nebo ji znal pouze teoreticky Archimedes, to nevím. Troufal si však hodně: „Dejte mi páku, jeden opěrný bod a pozdvihnu svět.“ Jestlipak by si troufl pozdvihnout i svět současný, obtěžkaný zlem a všemi těmi krizemi – morálními, mravními, ekologickými, vládními – kterých jsme denně svědky my?

Svatá Terezie z Lisieux mi promine, ale ve srovnání s Archimedem je mladičký nevzdělaný žabec. Přes velký věkový rozdíl starému filozofovi oponuje. Jeho teorii mu nevyvrací, pouze připomíná, že není páka jako páka, a není opěrný bod jako opěrný bod. Ve svých Autobiografických spisech píše: „Čeho nemohl dosáhnout Archimedes, protože se jeho prosba neobracela k Bohu a protože byla míněna jen z hmotného hlediska, toho dosáhli v plnosti svatí. Všemohoucí jim dal za opěrný bod sám sebe, a jenom sebe! Za páku jim dal modlitbu, která zapaluje ohněm lásky, a takto svatí pozvedli svět. Takto ho pozvedají svatí, kteří dosud bojují, a takto ho budou pozvedat budoucí svatí až do konce věků.“

„Terezičce se to mluví, když byla svatá, ale co my, kteří máme ke svatosti daleko“, namítne někdo. „Co zmůže jednotlivec“, namítne druhý a rezignuje. Ovšem když potřebuje přestěhovat těžké piáno, to si poradit umí. V tom případě nerezignuje, ale přizve si na pomoc kamarády nebo si objedná „těžkou partu“. Spojí síly, řeknou si „hej rup“ a je po problému. Matně si vzpomínám, že i tohle nám říkali v té fyzice. Táhne-li víc lidí za jeden provaz stejným směrem, jejich síly se sčítají. Jestliže se někdo z nich fláká, jeho síla schází, a když některý táhne dokonce na druhou stranu, jeho síla se odečítá.

Situace, do které se rodí naše děti a vnoučata, jistě není růžová. Ale není neřešitelná. Nejsme bezmocní. Stačí vzít za páku, opřít se o pevný opěrný bod a netříštit síly. Že je to utopie? Že nikdy všichni za to pomyslné lano nepotáhnou stejným směrem? Tuhle námitku jsem bohužel nucena připustit. Nežijeme v ráji. Dobro se skutečně na každém kroku střetává se zlem. Velmi zlé je táhnout špatným směrem. Dejme tomu, že se aspoň poctivě snažíme takové věci nedělat. Velmi zlá je ale i pasivita, nedělat nic a jen tak se vézt, případně ten svět kritizovat a tím k rezignaci svádět i ostatní.

Teoreticky je nám to všechno jasné. Ale dá se něco dělat prakticky? Co konkrétně? Mnoho. Aniž bychom to vždycky viděli a spravedlivě oceňovali, k největším tahounům podle mého soudu patří ti zdánlivě nejslabší z nás. Naši nemocní, handicapovaní, umírající, trpící, lidé, kteří svou pákou, opřou-li ji ovšem o Boha, dokáží divy. Jednoho dne takovou příležitost možná dostane i ten, kdo se dosud těší dobrému zdraví. Někdo ano, někdo ne. Kdo ano a kdo ne, to nikdo neví a tudíž na to nelze ani spoléhat. Stoprocentně se ale můžeme spolehnout na to, že dopustí-li Bůh něco takového, dá nám k tomu i potřebnou sílu. To samozřejmě platí za stejného předpokladu – že se o opřeme o jediný skutečně pevný bod!

Nejsem ani Archimedes, ani svatá Terezička, ale jsem si jistá, že by se svět pohnul o pořádný kus tím správným směrem, kdyby všichni, kdo se modlí Otčenáš, prosbu „přijď království Tvé“ vyslovovali opravdu ze srdce a ne bezmyšlenkovitě. To by přece nikoho nebolelo a nestálo by nás to ani vteřinu času navíc.