Sdílnost přátelství posílí

Tolik se před sebou navzájem schováváme

z knihy Co dělat, když život ztrácí smysl , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Někdy poznáme skutečné přátele, až když odcházejí nebo už zemřeli. Nedávno jsem měl takový hořkosladký zážitek.

Umíral jeden výborný kněz z newyorské arcidiecéze, P. James MacGuire, farář kostela sv. Jana a Panny Marie v Chappaqua. Nebyli jsme zvlášť blízcí přátelé, ale udržovali jsme přátelské vztahy. Dával jsem mu párkrát exercicie. Měl přezdívku "Jim gentleman", protože byl vždycky uhlazený, trochu rezervovaný, ale přátelský a velice inteligentní. Byl vděčný za všechno, co jste pro něho udělali.

Jáhen z farnosti mi zavolal a řekl: "Jim by vás moc rád viděl, už umírá." Když jsem přijel na faru, zjistil jsem, že má půlku tváře zasaženou rakovinou. Čelist mu držela na opěrce. Prožili jsme to nejkrásnější a nejcennější setkání.

Nemoc mu ubrala něco na rezervovanosti a dodala mu spontaneity. Když jsem odcházel ještě s jedním novicem, který tam byl se mnou, novic požádal Otce o požehnání a Jim nám dal krásné, dlouhé a upřímně prožité požehnání. Když jsme vstali, řekl: "Víte, tohle je důkaz, co s člověkem udělá utrpení. Dal jsem vám "protestantské požehnání". (Katolické požehnání bylo pro nás "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého", ale když jsme někdy dávali spontánní požehnání, říkali jsme mu "protestantské", protože tak to dělají evangeličtí pastoři.)

Jim byl velice otevřený a sdílný a řekl mi cosi velmi krásného. Řekl: "Víš, Bene, už mě to vzalo třikrát," (myslel tím tu rakovinu), "a pokaždé, když to přišlo, byl se mnou. A když to zas povolilo, byl zase se mnou. A vím, že bude se mnou, až budu muset odejít."

Na někoho, kdo je rezervovaný, to bylo nesmírně otevřené sdělení. Dlouho jsem se s Jimem neviděl, ale ve výhni sdíleného utrpení se mnohé stalo možným. Zábrany padly. Byli jsme upřímní, bez konvencí.

Tolik se před sebou navzájem schováváme. "Jak se máš?" "Dobře." Můžeme mít smrt na jazyku, ale řekneme: "Dobře." Přijdete-li mezi chudé a zeptáte se někoho: "Jak se máš?" a on umírá, řekne: "Umírám. Bojím se." V příměstských rezidencích se zeptáte: "Jak se máš?" - a odpověď zní: "Dobře. Mám rakovinu mozku, ale jde to."

Obvykle se bojíme říct druhým o sobě pravdu, protože je nechceme ztratit. Můj přítel Msgre. Bob Brown před několika lety umřel, ale ten byl jiný. Byl těžce nemocný, šest let měl rakovinu. Když jste se ho zeptali: "Jak se máš, Bobe?", řekl: "Skvěle - na to, že umírám na rakovinu."

Když to řekl poprvé, vyrazilo mi to dech. Bojíme se s druhými podělit o pravdu, která by nás mohla sblížit. Bojíme se sdílet své utrpení. Měli bychom si připomenout, že náš Pán Ježíš Kristus se nebál podělit se s druhými o své utrpení. Dělí se s ním stále. A to je kříž.