Sekce: Knihovna

Pýcha na plnost pravdy

z knihy Vězení s klíčem uvnitř - Kdy, jak a proč odpouštět a prosit o odpuštění , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Je správné vážit si učitelského úřadu církve a moudrosti věků, nashromážděné v církevních dokumentech, cenit si věroučných výroků církve, mnohdy vytříbených staletími jako vybroušený diamant... Nemůžeme si však nauku o „zachování pravdy“ v oficiálním církevním učení vysvětlovat tím způsobem, že jsme proto nějak nadřazeni ostatním křesťanům, kteří mají podle našich měřítek „méně než plnost“.
Jak ale může být katolík ve vztahu k nekatolíkům v pravdě pokorný, když má věřit, že ostatní úplnou pravdu nemají? Zkrat v tomto myšlenkovém postupu nalezneme snadno: Katolická církev sice uchovala v průběhu staletí neporušené zásadní pravdy víry, to však ještě neznamená, že my katolíci tyto pravdy plně žijeme! Mluví o tom 2. vatikánský koncil i nový ekumenický direktář:

„Ačkoliv totiž katolická církev je obdařena veškerou Bohem zjevenou pravdou a všemi prostředky milosti, přesto její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli“ (UR, 4).
„Katolíci samozřejmě vědí, že sami o sobě plně nevyužívali a nevyužívají prostředků milosti, jimiž je církev obdarována“ (Direktář, 17).

V podobném duchu se vyjadřuje i Ralph Martin:
„Samotné vlastnění zákona ještě nikoho neospravedlnilo, a přece se někteří Židé vychloubají prostě tím, že mají zákon, aniž by si všímali toho, jestli jej zachovávají... Mezi námi katolíky je také tendence pyšnit se plností pravdy uvnitř katolické církve a přitom nevidět, jak jsme se od ní vzdálili životem. Mohli bychom parafrázovat výrok apoštola Pavla: Člověk je katolíkem uvnitř. Být katolíkem znamená být katolíkem v srdci, v Duchu, ne skrze literu.“

Když udělali novináři velký statistický průzkum mezi mládeží v Denveru a zjistili výsledky - obrovskou propast mezi učením církve a názory a praxí katolíků - jeden z novinářů prohlásil: „Být katolickým biskupem, tak mi naskakuje husí kůže!“

„Máme hroznou tendenci postupně uvěřit, že si dary, které nám byly svěřeny, nějak zasluhujeme, anebo ještě hůře, že jsme jejich zdrojem či příčinou. Můžeme se začít pyšnit dary, které nám byly skutečně dány, způsobem, který Boha hluboce uráží, ničí jeho plány a v nás produkuje hroznou samospravedlnost a duchovní slepotu. Starý i Nový zákon jsou plné prorockých a apoštolských varování proti této nebezpečné tendenci.

'Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Napravte své cesty a své skutky a nechám vás přebývat na tomto místě. Nespoléhejte na klamná slova: - Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův. - (...) Jen jděte do Šíla, na místo, kde jsem dal zpočátku přebývat svému jménu, a podívejte se, jak jsem s ním pro zlobu svého izraelského lidu naložil' (Jer 7,3-4,12).

S lítostí musím přiznat, že jsem už mnohokrát slyšel mezi námi katolíky podobná hesla: My jsme ta 'jediná pravá církev, jediná pravá církev, jediná pravá církev' - kdy nešlo o prosté vyjádření toho, co církev o sobě učí, ale o nadutou pýchu, která je nejen necitlivá k druhým, ale také neschopná předávat poklady, které Kristus katolické církvi dal. Hyper-katolicismus může někdy vycházet z psychické potřeby být součástí rigidního elitářského systému, být 'svatější než vy' skrze své členství a příslušnost spíše než skrze skutečnou přeměnu v Krista.“

Bohužel opět platí: Pána Ježíše asi nezajímá tolik plnost pravdy v dokumentech církve jako plnost pravdy v našich konkrétních životech. Nezajímá ho, jestli my máme pravdu, ale spíše jestli Pravda má nás, jestli jsme skutečně jeho učedníky.

Představme si, že by Ježíš přišel podruhé, a místo aby se v oblacích a se slávou snesl přímo doprostřed svatopetrského chrámu ve Vatikánu a začal si za potlesku přítomné katolické honorace potřásat rukou se všemi kardinály, zašel by nejdříve navštívit třeba kazatele nějakého letničního sboru v Brazílii, sboru, který místní katolická církev považuje za sektu... Jaké pobouření by nastalo v našich řadách! Asi právě takové, jako když Ježíš trávil nejvíce času tady na zemi s „chátrou, která nezná zákon“, jak je označovali tehdejší „pravověrní“ (srov. Jan 7,49).

Pýcha na „plnost pravdy“ má velmi neblahý důsledek na dialog s nekatolíky - v podstatě jej znemožňuje.