Proč mluvit o smrti?

aneb ´útěcha´ marxismu

z knihy Ukřižovaný Kristus , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Je nutné mluvit o smrti stále znovu, a mluvit o ní právě o Velkém pátku, v den, kdy byla přemožena. Mluvit o smrti ne proto, abychom zvětšili strach, ale abychom od něho byli osvobozeni Tím, který jediný to může udělat.

Jaké odpovědi nalezli lidé na problém smrti? Básníci byli nejupřímnější…

Lidičky, uklidněte se! V nízké zemi je příliš velké tajemství!" zvolal jeden italský básník před záhadou smrti (G. Pascoli).

A přece se filozofové snažili "vysvětlit" smrt. Jeden z nich, Epikuros, tvrdil, že smrt je falešný problém, protože prý, "když jsem tu já, není ještě smrt, a když je tu smrt, nejsem tu už já."

Také marxismus se pokoušel vyloučit problém smrti. Smrt, říká, je osobní záležitost, což dokazuje, že to, na čem záleží, není lidská osoba, nýbrž společnost, druh, který neumírá. Marxismu je však konec, a smrt zůstává. Dříve než navenek, v závodech ve zbrojení nebo na světovém trhu, prohrál marxismus svou bitvu v srdcích. Tváří v tvář smrti neuměl nic jiného než stavět velká mauzolea.

Samo Písmo svaté zůstávalo jako němé před problémem smrti, dokud nepřišel Kristus. "Marnost nad marnost, všechno je marnost," vyvozoval bezútěšně Kazatel (12,8). Umírající člověk je přirovnáván k svítilně, která se rozbije a zhasne, ke džbánu, který se roztříští u pramene, ke kladce, která se zlomí a nechá vědro definitivně spadnout do studny (srov. Kaz 12,1-8). Styk s Bohem je smrtí přerušen. "Mrtví nemohou chválit Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují do podsvětí" (Žalm 115,17). "Ó smrti, jak hořké je pomyšlení na tebe!" uzavíral Sirachovec (41,1).

Co o tom všem může říci křesťanská víra? Něco jednoduchého a velkolepého: že smrt existuje, že je největším z našich problémů, ale že Kristus smrt přemohl!