Měli bychom křičet radostí

Ježíš a Sokrates

z knihy Ukřižovaný Kristus , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jak ale přemohl Ježíš smrt? Ne tím, že by se jí vyhnul, že by ji zahnal jako nepřítele na útěk. Přemohl ji tím, že ji podstoupil, že v sobě vychutnal celou její hořkost. Přemohl ji zevnitř, nikoli zvenčí…

Ježíš nepřistupoval ke smrti jako někdo, kdo ví, že má v rukávě eso, s nímž se v pravou chvíli vytasí. Jestliže někdy za svého života ukázal, že ví, že vstane, bylo to zvláštní poznání, s nímž nemohl nakládat, jak a kdy chtěl. Výkřik na kříži: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" naznačuje, že v té chvíli jako člověk tuto jistotu neměl.

Ježíš se pohroužil do smrti jako my, jako ten, kdo překračuje práh potmě a neví, co ho čeká za prahem. Podpírala ho pouze neochvějná důvěra v Otce, a proto zvolal: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!" (Lk 23,46)…

Ježíš totiž - a toto je velká křesťanská zvěst - nezemřel jen za sebe, nezanechal nám jenom příklad hrdinské smrti jako Sokrates. Udělal něco úplně jiného: "Jeden zemřel za všechny" (2 Kor 5,14), volá svatý Pavel, a opět: "Za všechny lidi podstoupil smrt" (Žid 2,9). Neobyčejný výrok, a my nad ním nekřičíme radostí jen proto, že ho nebereme dost vážně a dost doslova, jak bychom měli. "Křtem ponořeni do Kristovy smrti" (srov. Řím 6,3), navázali jsme skutečný, i když tajemný vztah s touto smrtí, dostali jsme na ní účast…