A přece jsi stále s námi

Soudružka a chlapec

z knihy Žijeme jen jednou , vydal(o): Nové město

Občas mě navštívili bohoslovci, aby se tu mohli společně sejít, protože byli vyhozeni z fakulty. Pracovali různě, ale ideál kněžství si uchovali. Do mého půdního pokojíku přicházel nenápadně i páter Malíšek, který pracoval v papírně. Měl možnost se u mě sejít s bohoslovci. Jednou, když v pokoji sloužil mši svatou, přistoupila jedna pacientka k prvnímu svatému přijímání, na které jsme ji připravovala. Byly to překrásné slavnosti.

Přišel za mnou David, desetiletý syn Zlatky, naší masérky. Chtěl, abych mu něco řekla o Pánu Bohu.

"Proč, Davide?" zeptala jsem se.

"Ale, soudružka ve škole říkala, že ten náš letopočet se dříve jmenoval před Kristem a po Kristu. Tím přiznala, že Kristus žil. Já v něho okamžitě uvěřil, chci o něm všechno vědět a chce to vědět také maminka."

Jednoho dne přišel telegram. Vzala jsem jej do ruky a četla: "Tatínek těžce raněn, přijeď domů." Co se stalo? Cesta domů neměla konce.

Konečně maminka s pláčem sdělovala: "Ráno se tatínek vrátil z kostela a chtěl jít do Studence pro stromky. Před naším domem do něho vjel chlapec s motorkou. Je v jilemnické nemocnici a stále v bezvědomí. Navštívili jsme ho, i když o tom vůbec nevěděl. To již měl po operaci nohy, kterou mu dali do sádry. Spolupacienti říkají, že nic nevnímá, jen se stále modlí Otčenáš."

Časem jsme si vzali tatínka domů. Neměl dar spánku, nemohl si sednout, často hovořil nelogicky a stále naříkal na bolest v noze. Částečně mu museli odkrýt sádru, aby se hnisající rána dala čistit. A tak jsem každý druhý den přijížděla domů, abych ránu ošetřila sterilním obvazem. Mnoho hodin jsem trávila ve vlaku či v autobuse. Doma ale měli těžší úděl, zvláště v noci, kdy tatínek nemohl spát. Svět a jeho zájem ustoupily a tatínek mnohem snáze vnímal svět duchovní a jeho skutečnosti. Jeho úvahy byly pro všechny posilou. O vánocích se často díval na betlém, postavený na skříni, a říkal: "Synu Boží, vůl a osel ti toho moc nenadýchali, ani od lidí nemůžeš moc čekat, a přece jsi stále s námi."

K tatínkovi přišel kněz a žasl, jak zbožně přijal všechny svátosti a mnohé modlitby přitom sám vyslovoval. Byl jen trochu smutný z toho, že se mu nesplnilo jeho životní přání, aby navštívil sázavský klášter, kde žil svatý Prokop, jeho patron. Ale jednou ráno vyprávěl, že prožil pěkné chvíle. Že s ním v noci procházel svatý Prokop klášterem, ukazoval mu různé malby a velmi ho utěšoval.

Brzy po tom snu se mu přitížilo. Měl zápal plic a těžko se mu dýchalo. Všichni jsme byli u něho a on nás prosil za odpuštění. Pak tiše, skoro s údivem řekl: "Bůh je přede mnou, za mnou, všude Bůh, všude Bůh..." A pak skoro neslyšitelně: "A viděli jsme slávu Jeho Jednorozeného..." Byla to jeho oblíbená modlitba, kterou jsme pak společně dokončili: "Od Otce plného milosti a pravdy. Bohu díky..."

Za pár dnů přicházeli lidé, aby se s ním rozloučili u rakve. Tatínkův obličej byl nádherný. Jeho úsměv vyzařoval duchovní skutečnosti. Prožívali jsme samé sváteční chvíle, nemohli jsme plakat. Plakali jsme až doma, když jeho tkalcovský stav zůstal prázdný, a odřízli jsme poslední kus tkaniny, který již nedotkal...