Na samotce

Náš národ tak neklesne, aby pro víru zavíral

z knihy Žijeme jen jednou , vydal(o): Nové město

Když přišli, moje sestra Anička i já jsme ležely v postelích. Odpočívaly jsme po celonočním výslechu ve Vrchlabí.

Tatínek je nepustil dovnitř, mluvil s nimi jen malým okénkem u hlavních dveří. My jsme se zatím oblékly a začaly vytahovat věci ze šuplíků. Byly to hlavně různé dopisy, modlitby rozepisované na psacím stroji a také dělnický katechismus Kvas v těstě. Vše jsme nacpaly do kamen a zapálily. Co zbylo, odnesla jsem do koše ke chlévu pod seno, aby aspoň něco zůstalo pro další časy.

Když je tatínek pustil dovnitř, zůstali stát u dveří v teplých kožichách a požadovali, abychom s nimi odjely do Hradce Králové, kde se nás potřebují něco zeptat. Domovní prohlídku že dělat nebudou, že zlato asi nemáme. Maminka jim ale tvrdila, že máme. Šla ke skříni a vytáhla Písmo svaté a Život Panny Marie od Miklíka. "To je naše zlato," ukázala na obě knížky. "A také jsou naším zlatem obě tyto dívky," dodal tatínek. "Dobře se k nim chovejte a brzy je přivezte zpět."

Maminka se mezitím mezi ně propletla a zezadu je pokropila svěcenou vodou. Pak už úplně zmlkli, jen trochu přešlapovali. Asi toužili, aby to už měli za sebou. Tatínek ale řekl, že když jdeme do neznáma, je třeba se společně pomodlit. Všichni jsme si klekli k památnému kříži a modlili se Otčenáš. Potom nás rodiče políbili, udělali křížek na čele, který nás vždy uklidňoval...

Při jízdě jsem si uvědomila, že je nádherná hvězdná noc. Stíny tvořily podivné tvary a měsíc dotvářel tajemnou plastiku lesů a strání.

I do vězeňských cel se dívá měsíc. To jsme již byly každá na samotce. Odděleny zdí i paragrafem. Vzpomněla jsem si, jak nám rodiče za zimních večerů předčítali životopisy světců. Jak byli vězněni a různě trápeni pro víru v Ježíše Krista. Vzpomněla jsem si i na fatimské děti, jak je vyslýchali. Při tom čtení jsem si často přála také něco pro Ježíše vytrpět. Ale to se nestane, myslívala jsem si. Náš národ tak neklesne, aby pro víru zavíral…