Komunismus slibuje ráj, ale připraví peklo

Dětství, Vánoce

z knihy Žijeme jen jednou , vydal(o): Nové město

Trochu se pamatuji na kolébku, hlavně na kolébání. Velmi dlouho jsem v kolébce spávala. Někdy jsem křičela a vztekala se: "Maminko, kolíbat, kolíbat!"

"To tak," říkala maminka. "Jsem unavená z pole, všechno mě bolí, hlavně ruce, kolíbej se sama."
Tak jsem si sedla a kolíbala se…

Nejzajímavější byl ve světnici tatínkův tkalcovský stav. Svým věčným rytmem: "na cuker, na kafe" se nechtěl ani zastavit. V zimě jsem při jeho klapání usínala. Za pár let jsem sedávala na jeho zadní lavici - na svůrku - a psala tam školní úkoly. Jemná vata mi přitom padala do sešitu. V podvečerech jsem naslouchala povídání tkalců, kteří přišli na návštěvu, aby si odpočinuli. Sesedli se kolem stavu. Jeden z nich vykládal, jaké to bude na světě krásné, až bude komunismus. To prý bude chléb zdarma jako máme dnes vodu. Tatínek jej trpělivě vyslechl a potom řekl: "Komunismus slibuje ráj, ale připraví peklo."

Vánoce pro nás byly vždy velkým zážitkem. Měly v sobě něco posvátného, prožívalo se v nich tajemství a to se odráželo i v přípravách na ně. Maminka ráno chodila do chléva, tatínek s námi spěchal na roráty. Bylo ještě přítmí, většinou umrzlo a sníh skřípal pod nohama.

Jen velká ozářená kostelní okna svítila na cestu. Tenkrát jsem netušila, že adventní písně mají takovou hloubku a biblické tisícileté zkušenosti. Jen u srdce mě hřála slova o prorocích a ráda jsem zpívala: "Přijde, přijde Vykupitel, cesty Jemu spravme..." A pak doma přibyla čárka psaná křídou na dveře. To proto, že jsme nevynechaly roráty.