27. června 1950 byla komunisty zavražděna Milada Horáková (o několik měsíců před ní byl komunisty ubit k smrti kněz Josef Toufar, který působil v obci Číhošť).

Paní JUDr. Milada Horáková poznala krutost nacistické i komunistické totality. Za svůj protinacistický odboj byla vězněna a odsouzena k osmi letům vězení. Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 pokračovala v obraně demokracie před zvůlí komunistické diktatury. V září 1949 byla však s dalšími svými spolupracovníky zatčena "Státní bezpečností". Po dlouhém a vyčerpávajícím vyšetřování pomocí fyzického a psychického násilí začal koncem května 1950 tzv. monstrproces, kdy z třinácti obžalovaných obdrželi čtyři členové skupiny trest smrti. Marné byly žádosti o milost. Tehdejší komunistický prezident Klement Gottwald i přes naléhání světových osobností jako byl Einstein, Churchill, kardinál Griffin, Russel a mnozí jiní potvrdil 24. června svým podpisem i u Milady Horákové trest smrti.

 
 
Tři dny před popravou píše Milada Horáková inkoustovou tužkou, pevnou rukou a dobře čitelným písmem deset dopisů svým milovaným členům rodiny a nejbližším známým.

Moji milovaní,

... Víte, že jsem vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl mi jenom propůjčený. Cožpak jsem se tehdy musela vrátit? Má hlava byla již ztracena, 27 kamarádů padlo pod sekyrou, a já byla najednou zase mezi vámi ... Nelitujte mne. Žila jsem plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a víříl. Někdy mne otloukal a já poznala jeho tvrdost i těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. ...

 

Má jediná dceruško Jano,

... Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám - v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným, tedy splynout s potřebami a cílem ostatních. ...

 

Můj muži nejdražší….

… Píši ti jako všem ostatním a nevím ani, jsi-li mezi živými a je-li vůbec kdy možno, abys tato slova četl. To je největší bolestí mého srdce, že nevím o tobě nic a nemám o tobě žádnou, ani tu smutnou jistotu, a už snad zbývá jen několik hodin z mého života. Je to poprvé za ta dlouhá léta našeho společného života, co stojím bez tebe ve zkoušce, kterou mi osud určil. Jsem při tom pomyšlení tak sama a nedovedu z té tragédie nic pochopit. Snad se mi to vysvětlí až někde tam, kde se naše duše zase sejdou ... 


Tři hodiny před popravou

Moji nejmilejší, bezradná a zoufalá nejsem - a toto nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. ...

Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím, zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem!

Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk.... Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.

Milada


Ze čtyř popravených ze skupiny Milady Horákové přišla odsouzená na řadu jako poslední. Z lešení popraviště se ještě ozval její jasný hlas: Padám, padám ... tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid ... budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám ... přeji vám to, přeji vám ... Více již říci nemohla.

Zpracováno podle knihy Leoše Žídka Psáno před popravou,
kterou vydala Matice cyrilometodějská.