V rukou komunistů 21.1.1953. A doslova pod ledovou sprchou…

21.1.2013, Václav Dvořák

V rukou komunistů 21.1.1953. A doslova pod ledovou sprchou…
Foto: IMa

Jeden estébák mi povídá: „Jste zatčen, nedělejte žádné hlouposti.“ Když se za mnou zavřely vrata věznice, tak hned povel: „Svlíct a tady pod sprchu!“ Voda byla ledová, bylo 21. ledna! Pak mi dali lehoučké tričko a strčili mě do cely, kde místo záchodu byla jen díra do země. Jak jsem tak stál nad tím tureckým záchodem, tak si říkám: „Tak, Venco, a konec idyly!“

„Ty svině,
ty budeš chcát a srát volej!“

Hned první noc mě vytáhli k výslechu. V místnosti seděli čtyři chlapi a každý měl jinou metodu. První dva na mě mluvili jakoby přátelsky. Třetí mi povídá: „Ty vole, my tě tady taky můžeme nechat ztvrdnout nebo poslat domů v pytli. Ty budeš mluvit!“ A čtvrtý, to si přesně pamatuju, měl navlečené glazé rukavičky a seděl těsně vedle mě a nejednou vyskočil, chytil mě pod krkem a zařval: „Ty svině farářská, ty budeš chcát a srát volej, jestli nepromluvíš!“ Strčil do mě, já spadnul na zem a on do mě začal kopat. Od té doby mám některé zuby falešné …

V noci mě pak budili, polévali mě vodou a musel jsem pochodovat. „My máme dost času, necháme tě změknout a ty promluvíš,“ říkal vyšetřovatel. Ještě mi říkal: „Ty máš Kristova léta, ty dobytku, ale jsi blbej jak necky. My máme o tobě tolik věcí, že budeš viset.“ Po několika měsících mi pak nabídli spolupráci. A já si říkal: „Mám jedinou volbu: zrada, nebo smrt …“

Prožíval jsem hněv
a zklamání z Boha …

Po měsících týrání v komunistické vyšetřovací vazbě mi v hlavě běžela dvě slova: smrt a provaz. To byla hlavní témata rozhovorů s vyšetřovatelem. Jednou se na mě tak vyšetřovatel podíval a povídá: „Jsme my to ale svině, co?“ Já jsem byl na dně, tak říkám: „To opravdu jste.“ A hned jsem letěl… Cítil jsem se jako ruina, která se v sobě snaží zmobilizovat poslední zbytky síly a víry. Nevěděl jsem, jestli obstojím. Nezbylo mi nic jiného než znovu a znovu bědovat před Bohem. Byl to výkřik člověka, ze kterého odchází život, který ztrácí zdraví, životní elán, důstojnost a schopnost milovat. Cítil jsem hněv a zklamání z Boha, protože jsem si myslel, že mě opouští. Bylo to nesnesitelné a nevěděl jsem, jak dlouho to potrvá. Zároveň jsem ale věděl, že můj život je Božím darem, a zoufale jsem ho prosil, aby mě neopouštěl: „Jsi tu někde se mnou? Mohu se na tebe spolehnout? Už nemůžu, dej mi sílu Bože!“ To jsem pořád opakoval.

Ze začátku to byl jen vyčítavý nářek k Bohu. Postupně mi ale začalo docházet, že Bůh chce, abych se mu totálně svěřil a předal mu režii svého života. Začal jsem se modlit: „Pane, odevzdávám ti celou svou svobodu. Vezmi do svých rukou můj život a udělej, co chceš. Jen mi dej sílu.“ Tohle byl vrchol mého života v base. Najednou jsem ti začal pociťovat uvolnění a začal věci prožívat jinak.

Vždy se opírat
o Boha

Mnoho lidí zná tu fresku v Sixtinské kapli. Bůh tam natahuje ruku a Adam tu svou natahuje k němu… To je víra! Líp to nejde vyjádřit. Bůh mně dává možnost a já to beru. Člověk – a já to znám z doby, kdy mi hrozil provaz – se musí vyšponovat a furt se opírat o Boha. Když se o něj opřeš, přestaneš se obírat sám sebou a svojí nedostatečností. Pak s ním můžeš konzultovat všechno, i všední, každodenní věci.

V base jsem nejvíc cítil,
že Bůh je se mnou…

V base jsem prostě nejvíc cítil, že Bůh je se mnou teď a tady a že se mnou vždycky bude. Opakoval jsem:
„Hele, Pane Bože, teď jsem v tomhle srabu.
Doléhá to na mě.
Prosím tě, vem to do svejch rukou a řeš to za mě.
Jen mi dej sílu, abych ti pomohl.“

On to do svých rukou vezme. Nám stačí říct:
„Ano, já s tebou chci spolupracovat.“
Není třeba plýtvat slovy. Právě když jsi bojácný a sklíčený, tak můžeš pocítit jistotu Boží přítomnosti. Tato jistota ti změní pohled na svět.

...

Komunisté setřeli rozdíl mezi dobrem a zlem.
Vyvolali v lidech zamlžené svědomí...

Mnozí se domnívají, že nejhorší na komunismu jsou miliony mrtvých lidí z komunistických koncentračních táborů, hrůzyplné příběhy zbarvené krví tělesně ztýraných i duševně trýzněných, zplundrovaná ekonomika a zničené životní prostředí. Ale není tomu tak! Radikálním zločinem komunismu kupodivu není jen zabíjení a devastace. Zločinem komunismu je zlomení důstojnosti života, setření rozdílu mezi dobrem a zlem, zamlžení svědomí, které už neví, kdy nás má varovat… Zločinem komunismu je nejistota, s níž se blížíme ke komukoliv, protože jsme všichni učiněni stejnými, matnými a nevypočitatelnými. Zločinem komunismu je to,že lidi uvedl do pekla všeobecné nedůvěry.

Společnost zbavená smyslu pro právní řád
je velmi zranitelná

Společnost lidí dlouhodobě zbavená jakéhokoliv kritéria, a tím i smyslu pro právní řád, je zcela otevřená nebezpečím, která se k ní nyní valí z liberální společnosti. Je nutné mít na paměti to, že formalismus „reálného socialismu“ vypěstoval ve společnosti mravní cynismus, na který navázal bezuzdný liberalismus svobodných devadesátých let, jenž nás zavalil a dodnes stále zavaluje množstvím morálního odpadu.

Oslnění
iluzí

Existuje bohužel stále dost levicových intelektuálů, kteří při kritickém pohledu do západní společnosti dochází k tomu, že záchrana vzejde z velkých a čistých socialistických idejí. Oslněni touto iluzí nabývají přesvědčení, že ideje marxistického socialismu jsou ušlechtilé, ale jen nešťastnou náhodou v rukou Stalinů a Brežněvů vedly k hořkým koncům, které vlastně nemají se socialismem nic společného. Není tomu tak. Sama podstata komunismu je zvrácená!

Zpracováno podle knihy „Čím to je, že jste tak klidný?
Václav Dvořák v rozhovoru s Janem Mazancem
“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z knihy naleznete zde.
Tato kniha se umístila na 2. místě
v anketě KT Dobrá kniha roku 2008

 

Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena v komunistickém vězení. Byl klíčovou postavou celé jedné větve české podzemní církve. Ačkoli ho život naučil vyjadřovat se i neuhlazenými slovy, zachoval si vždy svou tvář. V mládí byl formován skautingem. 

 

Autor: Václav Dvořák   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Komunismus a socialismus  |  zklamání  |  pronásledování  |  pochybnosti  |  krize víry  |  krize osobní  |  krize  |  iluze, fikce  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  skaut, skauting  |  STB, komunistická tajná policie  |  vězení, věznění  |  zlo a utrpení  |  utrpení a naděje  |  utrpení  |  společnost  |  politika  |  křesťanství  |  etika, morálka  |  ČSSR (1948 - 1989)  |  ekologie, životní prostředí


Související texty k tématu:

Víra:
- Víra je dobrodružství i osobní vztah 
- Základní pohled víry - I Tobě jde Bůh vstříc
- Víra je velmi široký pojem (Aleš Opatrný)
- Víra zraje krizemi (Dle J. Powella)
- Credo (kredo) - Souhrn křesťanské víry
- Další texty k tématu víra zde

Krize, utrpení:
- Utrpení se zdá být nesdělitelné - základní pohled
- Co dělat, když život ztrácí smysl (Benedikt Groeschel)
- Bůh působí i v naší temnotě, kde nemáme nic pod kontrolou…
- Stopy v písku aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou?
- Další texty k tématu utrpení zde

Komunismus a socialismus:
Milada Horáková - slova před popravou- Komunismus v prorocké předpovědi filosofa z 19. století
- Komunismus je mrtvý, avšak je třeba se z něj poučit
- Čechoameričan biskup Esterka v boji proti komunismu
- Další texty k tématu komunismus a socialismus zde

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Nejčtenější články za 30 dní

20.8.2016
Čím Boha neoslníme

3.8.2016
To, co někomu dáš, se ti vrátí rozmnožené

6.8.2016
Víra = skok do neznáma

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

Člověk může změnit svůj osu...
Můj život je stejně pošramocený jako můj obličej. Jen na nose spočítám sedmadvacet...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze