Dnes musíte být propuštěna

Společná modlitba

z knihy Žijeme jen jednou , vydal(o): Nové město

Vězeňská lékařka Vltavská, starší žena, nesměla vstoupit na celu, aby prohlédla pacientku a určila diagnózu. Mohly jsme s ní mluvit jen u vchodu pod dozorem. Lékařku doprovázela jiná vězeňkyně, řeholní sestra Gizelka, která směla podat lék. Někdy se mohla jen laskavě usmát.

Také strava se opět zhoršila, a tak mnohé ženy apaticky posedávaly na svých kavalcích. Uvědomila jsem si, že musím něco učinit. Poprosila jsem ženy, aby se ztišily a vyslechly mě.

"V poslední době pozorujeme, že jsme v pěkném svrabu. Špatné jídlo, přísnost, skoro žádné léčení. Jak dlouho to vydržíme? Je třeba obrátit se o pomoc k Pánu Bohu. Znám modlitby, které se mají modlit po devět dnů. Složil je Don Bosko a byl vždy vyslyšen. Chci se je modlit. Přidáte se některá ke mně?" Přidaly se jen dvě ženy. A tak jsme začaly novénu.

Druhý den a další dny mě nesnesitelně bolel zub, otekla jsem. Nakonec mě odvezli do pankrácké nemocnice. Byl to zánět okostice. Lékař musel otok rozříznout, aby zub vytáhl. Vrátila jsem se velmi zničená, ale pokračovaly jsme v započaté novéně.

Byla první březnová sobota roku 1955. Devět hodin ráno. Na celu vstoupila velitelka a hlásila: "Ať je o vás posudek jakýkoliv, musíte být dnes propuštěna!" Roztřásla jsem se po celém těle.

Přišla zpráva: "Věznice u Svatého Jana se ruší, budeme se stěhovat jinam, snad do Pardubic." Většina však odcházela domů. Ve velké oratoři, kde se kdysi konaly modlitby mnichů, bylo skladiště a v něm velký pohyb. Ženy vyměňovaly vězeňské hadry za osobní oblečení. Všude stisk rukou. Všechny dojmy nešlo zvládnout...