Václav Havel byl symbolem,
který za svůj postoj opravdu platil „ze svého“

Zemřel Václav Havel. Je to nečekaná zpráva, i když jeho zdravotní stav už delší dobu sotva připouštěl oprávněnou naději na zlepšení. Ale každé náhlé úmrtí je v zásadě šokem, zejména pro ty, kdo jsou zemřelému osobně nebo věkem blízko. Myslím si ale, že zde jde ještě o víc. Václav Havel byl - ať už ho někdo hodnotí pouze kladně nebo má k němu výhrady - v každém případě symbolem. Symbolem určité formy statečného nenásilného odporu vůči zkorumpované totalitní moci a právě tak symbolem velkých nadějí v obrodu společnosti po sametové revoluci. Navíc symbolem, který za svůj postoj opravdu platil „ze svého“, totiž ztrátou svobody, ztrátou zdraví a posléze jako prezident i ztrátou možnosti být jen oslavovaným symbolem z minulosti bez kritik v přítomnosti.

Symbol, který by se měl stát inspirací
pro přítomnost a budoucnost

Zemře-li takto výrazný symbol, je to signálem, že umírá epocha nebo oblast, kterou on výrazně ztělesňoval. Popravdě řečeno, Václavem Havlem symbolizovaná doba předlistopadového vzepětí a polistopadového nadšení umírá už dlouho. Disidenti už dávno nejsou ve vládě ani v místních samosprávách. Ve veřejném životě spíš než pravda a láska vítězí ekonomická moc, propojená s politikou, „okořeněná“ lží a neuvěřitelnou nestoudností mnohých veřejně činných. A tak dále. Aniž bychom to obhajovali či omlouvali, uznejme, že v polistopadové euforii a také v občasné naivitě se nedalo pokračovat donekonečna. Věci se musely změnit, noví lidé museli přijít. Život jde dál, v něčem lépe v něčem hůře. Ovšem symbol, uznávaný v minulosti, nemá být jen opěvován a posléze zapomenut. Spíš by se měl stát inspirací pro přítomnost a budoucnost. A toto se mi zdá být důležitější než pouhé (a jistě oprávněné!) hodnocení Havlovy osoby, které přichází a bude jistě dál pokračovat. Je třeba se ptát, co Havlův život ukazuje a vypovídá jak o současné době, tak o zásadních věcech, které je třeba přenášet do budoucnosti a tam je uskutečňovat?  Co jsme z kvalit doby, kterou on symbolizuje, museli ztratit, a co jsme ztratili neprávem? Jak velkou cenu má „boj o dobrou věc bez naději na vítězství“, který Václav Havel po léta vedl? Lze opravdu zásadně prospět prosazení dobra bez osobní oběti a bez jistoty, že se dobré věci prosadí? A konečně: bude život dnes velmi úspěšných po jejich smrti vzpomenut nebo zapomenut?

Nežil jen sám pro sebe, miloval pravdu, trpěl pro ní
a Kristu posloužil v mnoha „hladových, vězněných a nahých..."

Právě až úmrtí člověka umožňuje, abychom viděli jeho život vcelku a ocenili mnohem spravedlivěji jeho výsledky. To každého, kdo chce s užitkem o životě Václava Havla přemýšlet, teď čeká. Ale pro nás křesťany je zde velká možnost už teď: prosit o odpuštění vin a věčnou spásu pro toho, který asi nenašel Krista tak, jako ti, kdo žijí v milosti víry, ale kdo nežil jen sám pro sebe, miloval pravdu, trpěl pro ní a Kristu posloužil v mnoha „hladových, vězněných a nahých, které nasytil, navštívil a přioděl“, jak nám to ukazuje evangelium (viz Mt 25,31-46).  
Pro web vira.cz napsal
Aleš Opatrný
18.12.2011