Václav Havel za své postoje platil ´ze svého´

Zemře-li takto výrazný symbol, je to signálem, že umírá epocha nebo oblast, kterou on výrazně ztělesňoval. Popravdě řečeno, Václavem Havlem symbolizovaná doba předlistopadového vzepětí a polistopadového nadšení umírá už dlouho. Disidenti už dávno nejsou ve vládě ani v místních samosprávách. Ve veřejném životě spíš než pravda a láska vítězí ekonomická moc, propojená s politikou, „okořeněná“ lží a neuvěřitelnou nestoudností mnohých veřejně činných. A tak dále. Aniž bychom to obhajovali či omlouvali, uznejme, že v polistopadové euforii a také v občasné naivitě se nedalo pokračovat donekonečna. Věci se musely změnit, noví lidé museli přijít. Život jde dál, v něčem lépe v něčem hůře. Ovšem symbol, uznávaný v minulosti, nemá být jen opěvován a posléze zapomenut. Spíš by se měl stát inspirací pro přítomnost a budoucnost. A toto se mi zdá být důležitější než pouhé (a jistě oprávněné!) hodnocení Havlovy osoby, které přichází a bude jistě dál pokračovat. Je třeba se ptát, co Havlův život ukazuje a vypovídá jak o současné době, tak o zásadních věcech, které je třeba přenášet do budoucnosti a tam je uskutečňovat?  Co jsme z kvalit doby, kterou on symbolizuje, museli ztratit, a co jsme ztratili neprávem? Jak velkou cenu má „boj o dobrou věc bez naději na vítězství“, který Václav Havel po léta vedl? Lze opravdu zásadně prospět prosazení dobra bez osobní oběti a bez jistoty, že se dobré věci prosadí? A konečně: bude život dnes velmi úspěšných po jejich smrti vzpomenut nebo zapomenut?

Právě až úmrtí člověka umožňuje, abychom viděli jeho život vcelku a ocenili mnohem spravedlivěji jeho výsledky. To každého, kdo chce s užitkem o životě Václava Havla přemýšlet, teď čeká. Ale pro nás křesťany je zde velká možnost už teď: prosit o odpuštění vin a věčnou spásu pro toho, který asi nenašel Krista tak, jako ti, kdo žijí v milosti víry, ale kdo nežil jen sám pro sebe, miloval pravdu, trpěl pro ní a Kristu posloužil v mnoha „hladových, vězněných a nahých, které nasytil, navštívil a přioděl“, jak nám to ukazuje evangelium (viz Mt 25,31-46).