Modly a přikázání "nezobrazíš si Boha"

Mám nejasnosti ohledně znění Desatera v učení katolické církve. Chybí mi v něm přikázání: "Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je na zemi, ve vodách, nahoře na nebi". Jako by církev chtěla utajit přikázání o modlách.

S tím souvisí i moje další výtka vůči katolické církvi - katolíci uctívají pannu Marii a to z nich přece dělá modláře , jelikož si vytváří modly. V každém katolickém kostele je její socha, obvykle v hlavním prostoru. A všude okolo jsou další sochy. No nevím, třeba to jen nechápu. Ale je nějaký rozdíl mezi tímto a Izraelity na poušti, klanícími se zlatému teleti? 

Vaše otázka patří mezi ty, které si – někdy i opakovaně – klade každý, kdo v katolické církvi nevyrostl, a i mnozí z těch, kdo v ní vyrostli:) Slova Bible znějí zcela jednoznačně a současná realita je také jednoznačná. A dohromady nesedí.

Desatero v Bibli je stále stejné

Desatero v Bibli je stále stejné, nikdo ho nezměnil – ani katolíci, ani nikdo jiný. Ve Starém zákoně je Desatero vyjmenováno dvakrát a ve dvou různých verzích. V obou zákaz zobrazování je. Pro snadnou zapamatovatelnost se při výuce používají zkrácené verze, které se liší církev od církve a formulace se mění i v průběhu staletí, tak aby byly snadno zapamatovatelné a pochopitelné. Pojetí přikázání se mění i podle toho, co věda říká o významu jednotlivých pokynů v dané době. Kdybychom brali slova přikázání doslova, dalo by se z nich například odvodit, že máme mít otrokářský systém, když jsou tam otroci dvakrát zmíněni jako běžná součást domácnosti. A to dnes už snad nikoho ani nenapadne.

Vymezení se vůči praxi pohanských národů 

Situace v biblických dobách byla odlišná od té naší. Existovaly pohanské národy, které skutečně považovaly za božstva rukama vytvořené věci a podle toho se k těmto soškám chovaly. Vůči tomu bylo třeba se jasně vymezit. Nic, co by se tomu přibližovalo, nebylo povoleno. Bůh Hebrejů byl zcela odlišný a mělo to být bez pochyb rozeznatelné. Hrozilo nebezpečí, že lidé nebudou schopni rozlišit mezi zobrazením a zobrazovaným, když uctívání předmětů bylo v okolí běžné.

Při šíření křesťanství byla většina lidí negramotná. Obrazy k lidem mluvily, vyprávěly příběhy, které si lidé nemohli přečíst. 

Nyní již nejsme obklopeni sochami bůžků, a když o někom říkáme, že si něco zbožštil, myslíme tím, že tomu dává nepřiměřenou prioritu – kariéře, vlastnímu vzhledu, vybavení domácnosti, své pověsti. V tom, že považovat konkrétní předmět za obdařený nadpřirozenou mocí je nesprávné (dnes spíš směšné), se lidé shodují. (Samozřejmě to někdy někomu ujede a chodí do konkrétního kostela ke konkrétní soše, ale to neznamená, že to tak vnímají katolíci obecně, nebo že to tak dokonce učí.) Židovský národ patřil vždy k národům vzdělaným, takřka stoprocentně gramotným a lidé si mohli své svaté knihy sami číst. Při šíření křesťanství do jiných národů bylo třeba přizpůsobit formu situaci – většina lidí, ke kterým se mluvilo, byla negramotná. Z jednoduchých symbolů se tak postupně přešlo k obrazům a sochám. Mohou existovat různé pohledy na to, zda to bylo správně, ale určitě nebylo snahou porušovat Boží zákony. Obrazy k lidem mluvily, vyprávěly příběhy, které si lidé nemohli přečíst. Neměly být předmětem lidského uctívání, ale měly vést lidi k Bohu. Tak to dodnes většinou dělají.

Umělecká díla nemají strhávat pozornost na sebe, ale na Boha

Samozřejmě je možné patřit k té části křesťanstva, která se domnívá, že biblický zákaz je stále doslovně závazný a obrazy a sochy si lidé tvořit nesmějí. Pokud ale člověk chce pochopit ty křesťany, kteří do svého života sochy a obrazy zahrnuli, je to s malou snahou možné. Je věcí vůle a svědomí každého jednotlivce, jestli věcem bude přisuzovat správný význam. Uctívání a klanění patří pouze Bohu. To ostatní slouží svému účelu, pokud nás to k Bohu vede a nedeformuje to jeho vlastnosti v našich očích.

Pokud máte pocit, že někdo vzdává úctu obrazu, mělo by to být tak, že oceňuje Boží lásku, která se projevila v životě zobrazeného. Obrazy a sochy, ať už zpodobňují Boha, pannu Marii nebo svaté, mají svou krásou přivádět lidi k Bohu. Zobrazení postav, které mohou lidem sloužit jako vzory, může upozorňovat na důležité momenty z jejich životů.

Umělecká díla nemají strhávat pozornost na sebe, ale na Boha, na způsob cesty k němu. Tak je to i v případě Panny Marie, která je celkem logicky pokládána za zářivý příklad odevzdanosti se do rukou Božích. Proto bývá často zobrazována a mnoho křesťanů si ji bere za vzor a staví si ji před oči – vnitřně nebo i fyzicky. Pokud lidé její příběh dobře chápou, nemohou než na první místo stavět Boha; stejně, jako to dělala ona sama.

Stavíme si před oči příklady těch, kteří nás předešli 

Nenechte se zmást tím, že se někteří křesťané nevyznají v tom, co církev učí, a někdy dělají nebo říkají něco jiného. Každý z nás klopýtá a dělá chyby. Zkuste se na obrazy a sochy podívat jako na projev upřímné lásky k Bohu. Nejdeme za ním sami, jdeme tam i s těmi, kdo nás předešli, a jejichž příklad nám může být pomocí. Ani katolická církev nikoho ze svých členů nenutí, aby se na obrazy světců díval, a jsou dnes kostely, kde je výzdoba minimální a velmi decentní a ke konkrétnímu ztvárnění má velmi daleko. Záleží na každém, zda mu tato forma umění prospívá a využije ji, nebo zda si najde jinou cestu.

Věřte, že i římští katolíci upřímně milují Boha a jdou za ním nejlépe, jak umí. S pomocí soch i sochám navzdory, každý sám za sebe. Tak jako my všichni.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus