Sám mám málo

V každém z nás jsou oprávněné touhy

Potkali jste již někdy někoho, kdo byl hezčí, nadanější, úspěšnější, bohatší, silnější, šikovnější, šťastnější, lepší…? Chtěli jste pak mít víc i vy? Není na tom nic divného – chtít mít víc.  Vždyť každém z nás je nekonečná touha a stesk po jistotě, bezpečí, uznání, přijetí, lásce, blahobytu… Je to tak proto, že jsme stvořeni nekonečným Bohem, ve kterém je toto vše nekonečně obsaženo. Problém je ale v tom, že když se náš lidský rod od Boha odvrátil, zůstaly nám jen tyto vnitřní palčivé a nenaplněné touhy - bez viditelné naděje na naplnění. A tak se vlastními silami stále snažíme dosáhnout něčeho, co lidsky dosáhnout nikdy nelze. Dopadá to nakonec tak, že se při pokusech být více šťastnými jen navzájem podvádíme, okrádáme, obviňujeme, pomlouváme, ponižujeme, závidíme si a zabíjíme se…

Abychom měli víc.

Divné slovo chamtivost

Je zajímavé, že pro české slovo „chamtivost“, před kterou nás Ježíš varuje, je v biblickém originále použit výraz, který by se dal lépe přeložit slovy: „mít víc“, „vlastnit víc“. Když nás tedy Ježíš varuje před chamtivostí, varuje nás před neustálým „chtít mít víc“. A má to logiku. Mnohdy jsme totiž zaměřeni hlavně na to, co mají druzí a my sami to nemáme. Je to pak nekonečná spirála: porovnávat se - být nespokojený – závidět - chtít mít víc - dělat vše pro to abychom měli víc. A když pak někdy dosáhneme nějakého dílčího úspěchu, zjišťujeme, že stále „nejsme dostatečně zajištění“, že stále můžeme mít víc… A spirála znovu dokola. A přitom všem zapomínáme na to, co všechno máme a co bereme jen jako jakousi samozřejmost. Neradujeme se tak z toho, co sami máme, ale sžíráme se tím, co nám připadne, že mají ti druzí.

A jsme v pasti.

Cesta z pasti ven

Jednou z cest ven z této pasti mohou být dva „kroky“: Prvním krokem je odvrátit pohled od druhých a hledět na to, co Bůh dává konkrétně mně samotnému. A vědomě mu za to pravidelně děkovat. Naučíme se tak každodenní radosti z „běžných“ každodenních věcí.  Druhý krok je pak poněkud paradoxní: Nehrabat si vše sám pro sebe, ale obdarovávat druhé, dělit se o to, čím konkrétně jsem obdařený já sám. A nejde vůbec jen o peníze. Můžeme obdarovávat druhé i nasloucháním, úsměvem, konkrétní pomocí, slovem povzbuzení, laskavým slovem, znalostmi, zkušenostmi, zastáním, modlitbou… Křesťanská zkušenost totiž vypovídá, že o cokoliv se rozdělíme s druhými, vrátí se nám to „stokrát“ rozmnožené: láska, radost, pokoj, laskavost, dobrota, finanční podpora, zastání, povzbuzení… Ano, jedním z paradoxu křesťanství je, že dáváním člověk sám nejvíc dostává. Učme se proto dávat i přijímat. Potřebujeme se navzájem.

Nikdo z nás nemá málo. 
Jen si někdy nevšímáme toho, co máme, 
protože hledíme jinam.

Nedejte se vést láskou k penězům. (srov. Žd 13,5) 

I když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má. (srov. Lk 12,15)

Těm, kdo jsou bohatí říkám, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha. (srov. 1 Tim 6,17-19)

Dávejte a dostanete. Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám. (srov Lk 6,38)

Když prokazuješ někomu dobrodiní, nechtěj budit pozornost. A Bůh, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (srov. Mt 6,2-4)

Opatřte si poklad v nebi, kterého neubývá, kam se zloděj nedostane. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. (srov. Lk 12,22-34)

Kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude štědře sklízet. (srov. 2 Kor 9,6)