Nepochybuji, že Bůh volá na každého z nás

Bůh volal Samuela. Promlouval k němu, ale Samuel byl nejprve zmatený a chodil za knězem Elim domnívaje se, že ho volal on. Stalo se to několikrát po sobě, než Elimu přišlo na mysl, že chlapce asi volá Bůh a dal mu dobrou radu. Až tě zavolá příště, řekni: „Mluv Bože, tvůj služebník naslouchá.“

Nepochybuji o tom, že Bůh volá i ke každému z nás, ale možná si říkáme: „A co by po mně mohl chtít, navíc já nic neslyším. A stejně nevím, k čemu by mě mohl volat. Nic zvláštního neumím, nemám žádné extra nadání nebo schopnosti, tak to raději nechám být, stejně bych mu k ničemu nebyl/a.“

Možná jeho volání slyšíme, ale tak trochu panikaříme. „Něco po mně chce, to je hrůza, vždyť už nezvládám dělat nic navíc! Nevím, kam dřív skočit, a ještě bych měl/a odpovídat na Jeho volání. Na to vážně nemám čas (síly, odvahu, ...)!“

Také můžeme Boží volání slyšet, mít v sobě touhu jeho volání vyhovět, ale vůbec nevíme, jak na to. Nevíme, k čemu jsme vlastně voláni a co bychom měli dělat a točíme se v bludném kruhu.

Ať už to máme v našich životech jakkoliv, stále je aktuální Eliho rada: „Řekni Mu mluv, tvůj služebník poslouchá.“ To je vše. Nemusíme se hned někam hnát, ani panikařit, že nevíme, co a jak. Stačí naslouchat a být trpělivý. Pokud se snažíme naslouchat, Bůh sám nás povede, bude s námi a nedopustí, aby naše snaha přišla nazmar.