Osamělost, krize víry

Studuji v zahraničí,  je to na poměrně dlouhou dobu, 2-3 roky.  Cítím se sám. Nechci krátkodobý vztah a na dálku je to komplikovaný. Do kostela chodím sám, nikdo z kamarádů nechodí, v kostele nikoho neznám (už jsem se ptal na nějaké společenství, ale nic). Mám strašnou krizi, nechce se mi modlit, do kostela se přemlouvám každý týden a jen si to odsedím a jdu domů. Nikdo se o mne nezajímá, co se týče víry, nemám si s kým o tom promluvit. Nevěřím už asi ani v církev ani v Boha.

...

Přijde mi, že tím, jak studuji v zahraničí,  mi bylo plno věcí vzato... tím myslím, veškeré křesťanské akce, společenství. Jak si má člověk udržet víru, když všichni kolem žijí úplně jinak (promiskuita, pornografie,…)? Jak to má člověk vydržet, aby byl příkladem křesťana? Tolik věcí jsem obětoval tomu, abych dodržoval křesťanské ctnosti, ale nevidím žádný výsledek. Přijde mi, že teď mi víra brání žít naplno.  Nejsem schopný se na nic soustředit.

Popisujete otevřeně svou krizi a kladete otázky, na které není snadná odpověď. Nepochybně Vám studium v zahraničí řadu věcí "bere" a stejně nepochybně Vám mnoho jiných dává. Pokud jsou opuštěné pro Vás cennější, než získané, je to špatný obchod a nezbývá, než ho ukončit. Uvozovky píšu úmyslně proto, že každé naše rozhodnutí znamená něčeho se vzdát – my se vzdáváme, ne že nám někdo bere.

Podstatnou součástí našich kalkulací, čeho se vzdát, by měly být také skutečnosti typu sebeúcta, nebo smysl života. Tisíciletá zkušenost Božího lidu jednoznačně ukazuje, že s hříchem tyto počty nikdy trvale nevyjdou. Řečeno jinak: Zdrženlivost nebývá zdraví škodlivá. Hřích naopak v důsledku žene člověka do ještě větší izolace. Ohledně provinění v oblasti tělesné lásky to zřejmě platí dvojnásob.

Píšete, že jste obětoval mnoho a žádný výsledek. Možná proto, že Bůh má své vlastní nároky na oběť. Chce, abychom se učili dávat ne mnoho, ale všechno a to s čistým a radostným srdcem. Obvykle si poté něco vybere a většinu nám toho ponechá. Vnímáte svou víru jako omezení. Nejde však spíš o kotvu? Nechat se unášet kdejakým hnutím emocí či mysli má k plnosti života a ke svobodě dost daleko.

Chcete žít naplno? Fandím vám! Žijte! Dělejte rozhodnutí a buďte připraven za ně platit. Nedovolte nikomu z lidí, aby Vám určoval, s kým máte mít známost. Nebuďte trpným příjemcem postojů a názorů okolí, prošlapávejte (i za cenu potu a slz) svou vlastní cestu. Nepřistupujte na degradující oddělení sexu od lásky. Dostal jste darem nejen emoce, ale také rozum a vůli. Využijte jich naplno. Možná nejsou Vaše karty ideálně rozdané, ale pouze na Vás záleží, zda přesto vznikne krásná a napínavá partie. Je to Vaše hra a žádnou jinou nikdy hrát nebudete.

Vím, že to není snadné, ale funguje to. Máte-li pocit, že Bůh není, "vraťte se tam, kde ještě byl". Máte-li pocit, že jste opuštěný, hledejte kamarády. Máte-li pocit, že jste o něco ochuzen, přemýšlejte, co nezaslouženě máte. Krize bolí, ale není to právě bolest, která dává intenzívní vědomí, že žijeme? Krize je temnota, bolest, rozpaky a nechuť. Ale rodí se z ní světlo, radost, jistota a nové horizonty. Jen to nevzdat.
 

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry