Sekce: Knihovna

Georgette Blaquierová

Životní starosti...

zanícení opadlo, opotřebovanost z všedního života vyvolává únavu

z knihy Odvaha žít lásku , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

O něco později mohou být manželé konfrontováni s jiným typem problémů. Říkám "mohou", protože se zde snažím poukázat na některé typické etapy; nemusíme samozřejmě projít všemi těmito obtížemi. Život v manželství není, díky Bohu, vždycky "překážkovou dráhou", nemyslete si tedy, že nejste normální, jestliže váš život plynul až dosud bez velkých krizí.

Manželská zkušenost se často odvíjí souběžně se zkušeností duchovní: jsou to tytéž zápasy, tatáž rizika a tatáž pokušení, což je normální, protože na jedné i na druhé straně jde o to naučit se milovat. O překážkách, jež brání Božímu slovu zakořenit v jejich srdcích, hovoří Pán se svými učedníky:

"Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu" (Lk 8,14).

To budiž pro nás varováním: jak se mohou tato slova stát v manželství aktuální! Jsme spolu už deset, patnáct, dvacet let, a přece dost dobře nevíme, jak na tom jsme. Narodily se nám děti a my jsme dělali, co jsme mohli, abychom je dobře vychovali. Snažili jsme se dát jim šanci, a přesto jsme zmateni nad těmi dospívajícími "kachničkami v hnízdě": nevíme, jak s nimi zacházet. Nebo jsem se plně nasazoval v práci a postupně jsem dospěl k tomu, že rodinu považuji za útočiště, v němž bych měl "právo" na zasloužený klid. Nebo jsem usiloval o hmotný blahobyt a postupně, aniž jsem si to uvědomil, zaplavila tato snaha celou oblast mého vědomí. Zjišťujeme, že jsme jeden druhému cizí, a nemáme odvahu si to přiznat.

Ostatně - cítíme, že stárneme. Někdy mě svírá úzkost. Jeden známý přišel o práci. Kolega či přítel bojuje s rakovinou. Chci věřit, že jsem nezranitelný, ale v hloubi duše mám také strach. Budu se tedy snažit všemi způsoby dokázat sobě i jiným, že se mnou ještě musí počítat.

Přicházejí problémy i v manželských vztazích, zvláště v sexuální oblasti, což otvírá dveře pokušením k nevěře (z lásky nebo z rozumu) - abych sám sobě dokázal, že mohu ještě milovat a být milován. Manželé už dost dobře nevědí, jak na tom jsou. Prvotní zanícení opadlo, opotřebovanost z všedního života vyvolává "únavu duše". Jak se dál milovat bez citů, jež se zdají být ochromeny? Touha po druhém je někdy jakoby umrtvena. Nahradil lásku zvyk? Jak ji probudit? Je to ještě možné? A mám k tomu vůbec chuť?

Jestliže zůstanu v přísně psychologické rovině, mohu ve jménu svého vlastního rozvoje být v pokušení odmítnout jít dál společnou cestou - a někteří to udělají. Někdy dospějí manželé ke kompromisu a nějak si uspořádají život včetně sexuálních vztahů. Často se ale zdá, že si rozumějí tak málo, že už se ani nesnaží spolu hovořit. "U nás je to jako v nádražní hale, nehádáme se, občas se doma potkáme..." Ostatně, není lépe mlčet než se neustále napadat? Co zůstalo z Lásky s velkým L?

Všechno může obnovit jedině Duch svatý. Jestliže se na věci podíváme zpříma a svěříme se mu, může nás v našem zmatku znovu spojit. Naučíme se od něho, že láska je něco víc, než jak ji zakoušíme v citové oblasti. Naplňuje se víc v něžnosti a věrnosti ve všedním životě než ve velkých vzplanutích a slavnostních prohlášeních.
Pán nás učí o tajemství života v Nazaretě, o svatosti ve všedním životě, o milosti každý den obnovované. Každý den se od Boha budu učit milosrdenství a soucítění, to znamená starat se o druhého a nechat ho, aby se on staral o mne. Nezavázali jsme se snad, že se budeme "vzájemně podporovat až do konce života"?

Sdílení mezi manžely tedy neznamená vzájemně si sdělovat stav své duše či svoje zármutky, ale pozorně a s láskou naslouchat druhému. Odpuštění už neznamená pouze odpustit druhému, co udělal, ale spíš mu odpustit, že je takový, jaký je, než aby nás to třeba i oprávněně popuzovalo. A také přistoupit na to, že i já sám musím požádat o odpuštění.

Navíc se musíme naučit nebo znovu naučit chválit Boha za jeho věrnost, která je větší než naše bloudění. Protože takto miluje Bůh a každý z nás se o to musí dlouho snažit. Den za dnem nám Bůh pomáhá jistým způsobem pročistit pohled, jímž se díváme na druhého, a znovu najít cestu k jeho a také ke svému srdci, naplnit v každodenní skutečnosti to, co jsme zahlédli na počátku.

Mysleli jsme si, že díky lásce potrvá manželství - a teď si uvědomujeme, že díky manželství trvá láska, protože do svazku s námi vstoupil Bůh: s tou podmínkou, že se společně k němu obracíme.

Pak můžeme objevit netušenou hloubku lidské lásky a radost z toho, že zkoušky jí nemohou uškodit. Začínáme vnímat "mystický" rozměr svátosti manželství, který je zároveň znamením i uvedením do plné skutečnosti Království a Svatby, jež nás očekávají. Nastává "druhé období lásky", čas obnovování závazku jednoho vůči druhému v něžnosti a věrnosti, čas takové lásky, kterou nás miluje Ten, jenž nikdy nezapře svou smlouvu.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Manželství není vždycky procházka s kytkou v ruce...
• Počáteční láska... (Zj 2,4)
• Od splynutí ke sdílení...