Pane, ať vidím. (Lk 18,41) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

2. Psychologie a teologie partnerských vztahů

Romantika patří do života. Ale běda tomu, kdo by chtěl své manželství postavit (jen) na tomto druhu lásky.

z knihy Příprava na manželství , vydal(o): Pastorační středisko

Hned na začátku bych rád připomněl, že ačkoliv má romantická láska své místo ve světové i naší literatuře, je spíše určitou složkou spektra psychického vývoje jedince, než manželských vztahů, a proto běda tomu, kdo by chtěl své manželství na tomto druhu lásky postavit.

Ale na druhé straně romantika do života patří a dnes se naopak může stát jiná nepříjemná věc, že totiž mladí lidé v pubertálním věku nenechají svým citovým vztahům v sobě volný průběh, a tak na místo romantiky nastoupí obhroublost, či přílišná sexuální věcnost, zkrátka nějaký podivný životní krok, který se pak velmi těžko napravuje. Naopak taková ta romantická láska odkryje v člověku "buňky", které v sobě sice má, ale které nevyužívá každý den a přesto k němu patří. Každý člověk by se měl umět pro někoho nadchnout, měl by být schopen trápit se pro idol svého srdce, ať už je to skutečný kluk nebo holka, či nějaký velice cenný ideál, kterého nemůže dosáhnout. Každý člověk by měl být schopen prožít takový ten citový výkyv, kdy má dojem, že ztrátou milovaného protějšku se mu zhroutí celý svět.

My zde však nemáme mluvit jen o romantických výkyvech, ale především o manželství, tedy o svazku, který má vydržet celá léta a desetiletí, který má tvořit určitou kostru společnosti a v neposlední řadě je to svazek, do něhož se dítě jednou nejen narodí, ale bude v něm i vyrůstat. Jakkoli jsem nepřítel přístupu typu "vše pro dítě" a nebo, že manželé mají žít jen pro své dítě, tak zase na druhé straně musím zdůraznit, že funkce stabilní rodiny a stabilního svazku je nezastupitelnou a nenahraditelnou hodnotou ve vývoji člověka. Vztah dvou lidí v manželství je, jakožto základ a podklad pro růst rodiny, neobyčejně důležitý, neboť na jeho úrovni závisí mnoho dalších důležitých věcí (např. vztah rodiny k ostatním generacím, profesionální zdatnost jejích členů a v neposlední řadě i kriminalita).

Aby lidé mohli žít v manželství, musí se stát dospělými. Nemyslím tím dospělost podle křestního listu, ale dospělost, v níž je člověk schopen skutečné lásky, a kdy už překoná ve svém životě fázi narcismu (což se zdaleka ne všem podaří). Je zajímavé, že právě v hospodářsky vyspělých zemích nadprůměrné množství lidí ustrne v tomto stádiu svého vývoje, tj. ve stádiu, kdy je člověk obrácen především sám na sebe. Je všeobecně známou věcí, že když je člověk malý, musí se o něj všichni starat a on tuto pomoc a péči přijímá naprosto samozřejmě. Zde je to zcela na místě, neboť malé dítě bez neustálé pomoci a péče dospělých nepřežije. Ale jak člověk roste, udělá zkušenost, že není sám, kdo potřebuje péči, že jsou zde například i sourozenci. Ale jeho první zkušenost "dej bratříčkovi půlku čokolády" není ještě zkušeností s láskou, to je pouze otázka uznání, že i ti druzí jsou nějak oprávněni mít to, co mám já.

Další zkušenost je, že okruh jeho světa a zájmu není neomezený, že jsou zde i jiní lidé, mající a uplatňující své oprávněné požadavky. Zjistí, že se ve svých nárocích musí dělit s ostatními, neboť oni je mají také. Tuto zkušenost nikdy neudělá, má-li tak "zlaté" rodiče, že mu vždy udělají, co mu na očích vidí, vždy v sobě zapřou své požadavky a nároky, vždy všeho nechají, jen aby se mu mohli věnovat. Právě tím mu nejvíce škodí, ačkoliv na první pohled vypadají jako nesmírně dobří. Nikdy totiž nenaučí své dítě jedné základní věci, kterou bude v životě moc potřebovat a to, že jeho životní prostor není neomezená zahrada, ale jen kousek zahrady, kde ale mají a obdělávají své zahrádky i ostatní. Zkrátka, všechny věci zde nejsou jen pro mne, některé ano, ale některé jsou zase jen pro ty druhé. A já to musím respektovat! Ale ani toto není láska. Je to zase jen uznání, uznání toho, že já nejsem středem světa.

V takovém člověku může být stále touha přisvojit si a podřídit si ze světa co nejvíce. Časem zjistí, že přece jenom vše "nepopadne", ale že alespoň něco si přisvojit může. Přijde puberta a léta následující, v nichž se člověk vlastně učí přisvojovat si svět, ale nesmí mu chtít vládnout. Jsou to léta známých bojů s rodiči a jinými nesnesitelnými dospělými, kteří nejsou na naší straně a my se je snažíme nějakým způsobem "vytočit", přelstít nebo znemožnit a ukázat jim, že my už něco dokážeme. Přitom je na druhé straně potřebujeme. Takový člověk je někdy sice velmi agresívní, ale jsou situace, kdy ochranu dospělého moc a moc potřebuje. Z toho ale musí vyrůst. Musí se naučit chodit ve světě sám, nespoléhat se stále jen na rodiče a, to je velmi důležité, musí se naučit nést odpovědnost! Odpovědnost za své činy, rozhodnutí a svobodu, kterou si pracně vydobyl. Samozřejmě, do toho se nikdo příliš nežene. Přesto je to jedna z veledůležitých kapitol růstu. Se získáním svobody musí získat i odpovědnost. Vyskytne-li se příliš milující nebo příliš dominantní, rázný, či úzkostlivý rodič, který chce za dospívajícího člověka vše vyřešit sám, neboť on má přece více zkušeností, může ho tím zcela zabrzdit a nedat mu ani svobodu, ani pocit odpovědnosti sám za sebe a za své činy.

Je všeobecně známo, že nejproblematičtějšími partnery pro život jsou pánové, kteří žili do třiceti let šťastně u maminky a najednou se mají ženit. Jsou z toho manželství, která jsou jen v málo případech šťastná. Stále zde hrozí nebezpečí, že se dotyčný po čase k mamince vrátí a nikdy se od ní nedokáže odpoutat.

Člověk se musí naučit stát v životě sám a rodič je tím stavěn do velice a velice nepříjemné pozice. Zpočátku se musí starat o dítě ve dne, v noci, od krmení, utírání zadečku a praní plínek, až po "vypiplání" ze všech nemocí. Musí odpovídat na tisícerá "proč", musí trpělivě snášet, když dítě neumí napsat "1" a "2", když si zapomíná sešity atd., atd. Dále pak musí snášet období, kdy si na něj "ten fracek otvírá pusu", kdy je zkátka naprosto nesnesitelný. Přesto všecko se musí ten rodič umět přenést a dát svému dítěti možnost, aby se osamostatnilo. Toto období se nedá zrušit, obě strany si ho musí prožít, i když pro rodiče tím více méně začíná cesta do osamělosti, do stáří.

Vraťme se ale k tomu, co je na období dozrávání člověka pozitivní. Mladý člověk zjistí, že mu celý svět sice "neleží u nohou", ale že si v něm může své místo určitým způsobem vydobýt. Tím vzniká paradoxní situace - mladý člověk se musí naučit napřed svět získat, aby ho mohl ztratit. Musí se napřed naučit svět dobývat, skoro bych řekl až dobýt, aby k němu potom mohl mít svobodný, křesťanský vztah, kdy není závislý ani na majetku, ani na čemkoliv jiném. Musí si vyzkoušet, zda je schopen se v okolním světě uplatnit. Zejména toto bych nepodceňoval! Tvrdím, že každý mladý člověk, ať už chce vstoupit do manželství, nebo se stát knězem, či se vydat na jinou samostatnou cestu, by měl prokázat, že je schopen nejen sloužit druhým, ale i sám sebe uživit a po všech stránkách se o sebe postarat - od přišití knoflíku, až po vyřízení věcí na úřadě. Že je tedy schopen být naprosto samostatný.

Mladý člověk totiž potřebuje, jak jsem se již zmiňoval dříve, překonat stadium narcismu, které si z dětství nese určitým způsobem stále s sebou. Potřebuje se dostat do stavu, v němž je schopen dávat bez braní. Kdy je schopen dělat něco pro druhého, ačkoliv z toho sám nic nemá. Mluvíme-li o lásce, která je základem partnerského vztahu a která je základem vztahů vůbec, není to jen zalíbení, nějaká citová excitace, ať už typu romantického, nebo nějakého jiného. Pravá láska - to je rozhodnutí se pro druhého člověka, které musí přestát nejen nepříjemné zásahy z vnějšku, ale i špatnou náladu, omrzelost, neúspěch. Končí-li moje láska k bližnímu ve chvíli, kdy mě rozbolel zub, kdy mi vynadal šéf, kdy mě vyhodí od zkoušky, pak to není žádná láska, ale jakýsi podivný cit, na němž ale v žádném případě nemohu založit manželství. Trochu to přeženu, když řeknu, že v manželství může dobře žít jenom člověk, který je schopen také žít sám. Je to rub toho, co se říká o celibátu, tj. že celibát je schopen dobře žít jen ten, kdo by byl schopen žít i v manželství. Protože láska k Bohu a láska k bližnímu, to je jedna a táž schopnost realizovaná jen různým způsobem. Nikdy nelze věřit tomu, že někdo je sice schopen milovat Boha, ale není schopen milovat člověka. Jestliže člověk není schopen milovat lidi, pak není schopen milovat ani Boha, protože za obojím stojí schopnost vyjít ze sebe sama. Kdo se ale pořád jen o sebe bojí, kdo má strach pustit si někoho do srdce, aby se tím nezničil, kdo se obává, že má stále všeho míň než ostatní, kdo prostě zůstává pořád takto obrácený do sebe, ten není schopen ani lásky k Bohu, ani k bližnímu. I když dokáže někomu poplést hlavu, i když se někým nadchne, není to ještě zdaleka vztah, který překoná všechny překážky.

Aby byl člověk schopen skutečné lásky, musí se otevřít, musí vyjít sám ze sebe. Teprve když toto dokáže, je naděje, že si najde vhodného partnera, s nímž naváže plnohodnotný vztah. Je-li člověk ve svém psychickém růstu nějak poškozen, či doslova zmrzačen, tzn. je-li neschopen vyjít sám ze sebe a volně se otevřít okolnímu světu, pak je to situace velice nebezpečná. Může sice uzavřít manželství, které možná i vydrží, protože on do toho všeho nějak doroste, ale bude to vztah velmi problematický.

Věc, kterou nyní řeknu je velice známá. V moderní společnosti se značně urychlilo tělesné dospívání a zpomalilo se dozrávání psychické. Dnešní mladí lidé jsou dříve schopni sexuality než skutečné lásky, vytrvalosti, věrnosti, trpělivosti a oddanosti. Je to dáno nejen rodinou, v níž člověk vyrůstá, ale celou společností. Je to tak a jsou s tím velké potíže, neboť v důledku této skutečnosti se mladí lidé dostávají do situací, majících někdy i katastrofální důsledky, jejichž řešení je ale nad jejich síly.

Nyní se podívejme na kritéria, podle nichž si člověk vybírá svého životního partnera. Každý má naprostou svobodu v tom, řekne-li někomu ano nebo ne, nemá ji však v tom, kdo se mu líbí a kdo ne. Představa o druhém člověku je poskládána z mnoha obrazů, které si přinášíme ze své rodiny. U muže zde hraje hlavní roli matka, u ženy otec a neméně důležitý je i charakter celé naší osobnosti. Velmi často se stává, že se lidé rozvedou a druhý sňatek uzavřou s někým podobným, jako byl ten první. Je to dáno tím, že každý člověk je nějak citlivý na určitý typ lidí. Ale typ člověka a konkrétní vlastnosti, to jsou dvě rozdílné věci. S tím, že se nám někdo líbí, s tím nic neuděláme, ale každý si musí položit otázku, zda by s ním byl také schopen prožít celý život, to znamená:

1. Zda je schopen snést všechny nepříjemné stránky jeho osobnosti. Zvláště podtrhuji slovo "všechny", protože žádná z nich se nedá vyloučit.

2. Zda má ty všechny vlastnosti, které mému protějšku chybí a jsou pro chod rodiny nezbytné. Nemohu čekat, že ten druhý se stane pro "mé modré oči" tím, kým nikdy nebyl, není a nebude. Ale o tom jsme již mluvili dříve.


Další velice důležitou věcí je, aby ti dva měli stejné životní směřování. Neznamená to ale, že musí být oba fyzici, zemědělci nebo výtvarníci. Po pravdě řečeno taková kombinace je někdy i nebezpečná. Šťastnější je, jsou-li každý z jiného oboru, ale přitom schopni se navzájem akceptovat a respektovat. Je těžko myslitelné, aby si na příklad ekonom vzal malířku, kterou má sice moc rád, ale malování považuje za hloupost či maření času. On sice nemusí rozumět výtvarnému umění, ale musí akceptovat svou ženu, takovou jaká je. Einsteinova manželka jednou na nějaký dotaz odpověděla, že teorii relativity sice vůbec nerozumí, ale že to není důležité, protože rozumí Einsteinovi. Je tedy potřeba tomu svému protějšku opravdu rozumět, přijímat a chápat ho. Aby byl člověk tohoto schopen, musí být skutečně dospělý. Dospělý v tom smyslu, že dokáže unést rozdíl mezi sebou a svým životním partnerem. Domnívám se, že hlavní příčinou 90 % rozvodovosti sňatků, uzavřených před osmnáctým rokem manželů, je jejich nedospělost a tím daná neschopnost unést jeden druhého.

Člověk ovšem nemůže nést svého partnera beze zbytku. Zde nám vyvstává před očima další potíž a to, sejde-li se silná osobnost a osobnost, která je ráda závislá. Samo o sobě to být špatné nemusí, ale pověsí-li se ta slabá strana té silné na krk jak pytel ovsa a chce se tak nechat nosit celý život, nebo udělá-li si ze svého silnějšího protějšku božstvo, dělá to sice tomu obdivovanému náramně dobře, ale takový vztah zpravidla dlouho nevydrží. Je to nadlidský nárok po někom chtít, aby vždy věděl, co a jak, aby vždy mohl, vydržel, měl více schopností, byl vším. To nejde! Ti dva se mají doplňovat a ne, že jeden bude jenom brát a druhý jenom dávat, že jeden bude jenom závislý a druhý ho vždy ponese. Zrovna tak nejde doslova si to odměřovat, aby to vždy bylo na gram stejné. Do manželství vstupují dva hodnotní, ale ne stejní lidé. Někdo je vytrvalejší, někdo ráznější, někdo je energičtější, jiný klidnější, trpělivější a budou se navzájem doplňovat.

Je ovšem nesmysl chtít po partnerovi vlastnost, kterou on nemá a nikdy mít nebude.

Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili posledně. Základní meziosobní "pohyb" v manželství je - přijímám tě, odevzdávám se ti. Člověk má být přijat celý a celý se má také odevzdávat, i když nemůže očekávat, že ho ten druhý vždy, za všech okolností, celého přijme.

To, co jsem říkal až do teď, byly zásady, platné jak v prostředí křesťanském, tak nekřesťanském. Teď se dostáváme k teologii manželství.

Křesťan je člověk, který především ví, že je milován a že je mu odpuštěno. Na tom stojí, žije z toho a sám je schopen odpouštět. Je si vědom pozitivní hodnoty kříže a také toho, že nestojí ve světě sám. Toto všechno může a má uplatnit v manželském svazku. Hlavně ale ví, že je milován. Na rozdíl od romantika, který potřebuje být svým protějškem neustále ujišťován o tom, jak ho miluje, křesťan žije z jedné trvalé lásky, trvalé lásky Boží, jež tu není jen pro něho samotného, ale i pro jeho partnera a i pro ostatní. Křesťan má především znát tento trvalý zdroj lásky a je-li ho schopen přijímat, nestojí v partnerském vztahu jako žebrák, snažící se z druhého "vytloukat" jeho bohatství. Vím-li, že jsem milován a jsem z toho šťastný, jsem zároveň stále svým způsobem bohatý pro druhé lidi, mám jim stále z čeho dávat. Platí to i pro manželství. Jedna věc je tedy z této nekončící lásky žít a druhá věc je lidská schopnost milovat Boha. Neboť ztrácí-li se člověku nějakým způsobem na chvíli jeho objekt lásky v manželství, protože se s ním třeba pohádal, má ale stále před sebou jiný objekt lásky - Boha.

Křesťan zná milosrdného Boha a ví, že mu odpouští. To je základní lidská zkušenost. Jestliže jsem neprožil osvobozující sílu odpuštění, budu velmi těžko odpuštět druhému. Budu tvrdý, lhostejný, nebo bezradný. Mám-li ale velkou zkušenost s odpuštěním, jsem dobře disponován sám odpouštět. Kdo žije dlouho v manželství ví, že bez odpuštění to v životě nejde, protože jinak je manželství buď permanentní válka, či střídavé urážení se anebo nebezpečné a nepříjemné odcizování se jeden druhému (oni se už třeba na sebe ani nezlobí, ale také si neodpouštějí, nedělají si nic zlého, ale dobrého také ne). Na druhé straně překonané těžkosti, rozbroje, smíření po hádkách, jsou pochopitelně momenty lidmi hledané. Zkušenost, že lze překonat, co je rozdělilo, je velkou pomocí při každé další roztržce. Odpuštění v manželství není tedy jen užitečná a praktická věc, ale také jeden ze stavebních kamenů, kterým se tento vztah dále buduje.

Další vztah, který křesťnaství v sobě zahrnuje, je vztah kříže, tzn. vědomí pozitivní hodnoty utrpení. Celé chápání kříže může být buď dobré, nebo scestné. Domnívá-li se někdo, že vše, co bolí je samo o sobě lepší, mýlí se. Ale na druhou stranu ten, kdo nechce nést kamínek v botě, ani když má rychle doběhnout pro doktora, je křesťanství dlužen velmi mnoho. Určitá utrpení snést musíme, protože jsou na cestě a my, máme-li po ní jít, se jich nezbavíme. Některá utrpení jsou také životodárná. Je-li někdo schopen např. snášet své špatné vlastnosti, ztěžující mu život, či nemoc druhého, může z toho ze všeho vyrůst něco dobrého. Ale nechce-li někdo snášet žádné utrpení, ze svého života ho prostě škrtá, nikdy z takového přístupu lidská zralost nevznikne.

Je tedy potřeba vědět, že není-li někdo schopen unést utrpení, není tím pádem schopen realizace vztahu za těžkých podmínek. A naopak jsou zase lidé, kteří prožili desetiletí ve vztahu, kdy jeden z nich nebyl schopen pohybu a druhý se o něj staral a vznikl tak obrovsky cenný vztah. Křesťanství o tom mluví velmi jasně. Nepropaguje utrpení jako takové, ale ví, že cesta k Bohu vede i tudy. To je pro manželství a pro rodinu nesmírně důležité.

Křesťanství mluví také o milosti a obdarování. Obdarování znamená schopnost snášet utrpení, sílu k životu. Jsou to dary, které nám Bůh dává pro druhé. Dává nám je z lásky a ne za něco. Je to další zdroj, z něhož může křesťanské manželství žít.

V neposlední řadě zná manželství modlitbu. Modlitba je pro život velmi důležitá a někdy může být tím "posledním vláskem", který v době krize udrží manželství pohromadě.

A nakonec stojí manželství u křesťana na vědomí toho, že jde o zřízení, které Bůh chtěl a chce. Není jen naším výmyslem, ale součástí Božího plánu, a proto to není ani bláznivý nápad, či hazardérská akce, i když je v manželství mnoho proměnných, které nemůžeme nikdy znát dopředu.

Na závěr vše shrneme: má-li se člověk stát manželem, či manželkou, musí napřed dozrát k lásce, být schopen vyjít sám ze sebe, dávat se druhému a přijímat ho. Potřebuje také schopnost nést těžkosti a utrpení. K tomu musí být schopen odpouštět a mít vědomí, že i jemu je odpouštěno. Stejně, jako ve všem co má za něco stát, je i zde zapotřebí Boží milost a pomoc.

Ve výběru partnera je člověk do určité míry determinován. Každému se líbí určitý typ lidí, ale v konkrétní volbě je zcela svobodný. V každém případě si musí uvědomit, že si pro manželství nemá zvolit někoho, kdo v něm působí veliké vzrušení, ale že si má vybrat toho, s nímž je ve sjednocení schopen nést život se všemi jeho těžkostmi, navzájem se zkrášlovat a obohacovat.

Každému lze jen doporučit, aby si svého životního partnera svým způsobem vymodlil a hlavně, aby se za něho modlil po celou dobu trvání jejich manželství. Je-li člověk mladičký, moc toho neví a vyrostl-li v dobré rodině, myslí si třeba, že stabilní manželství je normální a jen menšině se to nepovede. Když pak ale nahlédne do života zjistí, že dobré, věrné manželství, stejně tak jako dobré a dobře žité kněžství, je malý nebo velký zázrak, že to vůbec není samozřejmost. Na světě je spousta malérů a těžkostí, a zrodí-li se uprostřed nich něco skvělého, je to zázrak, radost a povzbuzení i pro ostatní. Domnívám se, že my jako křesťané máme jednu šanci: být takovými znameními a zázraky ve světě. Jsme obklopeni Boží milostí, a proto máme větší šanci, že přečkáme nějaká záporná hnutí relativně lépe než ostatní. To může těm druhým dodávat odvahu, neboť tu jim nedodá "výstavní" manželství, vždy jakoby bez problémů, ale takové, které své těžkosti překonalo.


Výpis všech kapitol z této knihy: 1. Jak katolická církev chápe manželství / 2. Psychologie a teologie partnerských vztahů / 3. Vztahy k rodičům, přátelům a církvi / 4. Spiritualita manželského života / 5. Konflikty a jejich řešení / 6. Manželství a sexualita / 7. Obsah a výklad manželského slibu




(Související) texty k tématu:

Láska:
Láska- Bez lásky lze vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný, ale...
- Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře!
- Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství
- Láska očima dětí
- Další texty na k tématu láska zde

Láska v partnerství, manželství:
Manželství / marriage / Ehe / foto: IMA- Romantická zamilovanost je jen částí spektra lásky...
- Věrnost i v temnotě krizí lásky
Manželství = sny v troskách?
- Manželství není vždy procházkou s kytkou v ruce...
- Milovat se navzájem znamená přizpůsobit se
- Otázky a odpovědi k tématu Manželské krize
- Další texty k tématu manželství, partnerství zde

Láska a sexualita:
- Tři rozměry lidské sexuality (Jozef Augustyn)
- Manželství a sexualita (Aleš Opatrný)
- Nesexuální doteky (MUDr. Wheat)
- O sexualitě mimo manželství (Anselm Grün)
- Další texty k tématu sexualita zde

Láska v rodině (a výchově):
- Příprava na rodičovství a výchovu s humorem :-) 
- Děti nejsou záplaty
- Děti odrážejí naši ne/lásku - R. Campbell
- Láska se musí přelévat Z rozhovoru s P. V. Kodetem
- Když dítě nepřichází J. Fenclová
- Další texty k tématu rodina zde, výchova zde

Láska, vztahy, přátelství:
Přátelství, friendship, Freundschaft / foto IMA- Po příteli který kulhá nechci, aby tančil... (De Saint Exupery)
- Přátelé nejsou dokonalí lidé
- Narodili jsme se také pro své přátele (Józef Augustyn)
- Sdílnost přátelství posílí (Benedikt Groeschel)
- Další texty k tématu vztahy a přátelství zde

Ježíš Kristus Král, Boží království

(20.11.2017) Žádné království z tohoto světa, žádný král ani žádná vláda neřeší úplně a s konečnou platností...

´Tvůrce Narnie´, ateista a konvertita C. S. Lewis

´Tvůrce Narnie´, ateista a konvertita C. S. Lewis
(20.11.2017) C. S. Lewis zemřel 22. 11. 1963. Ve stejný den jako prezident USA John Fitzgerald Kennedy. C. S. Lewis prožil...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16.11.2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(16.11.2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří listopadové dny roku 1989. (odkaz na kna.cz)

Ohlédnutí na dobu po roce 1989

(15.11.2017) Radikálním zločinem komunismu nebylo zabíjení...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.