Sekce: Knihovna

Eduard Martin

Utajené X

Vyprávění jedné vychovatelky z dětského domova

z knihy Srdečné pozdravy z Betléma , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když jsem nastoupila do dětského domova jako začínající vychovatelka, myslela jsem, co všechno vím – Je něco, co bych nevěděla? Přece jsem byla nejlepší žákyně v ročníku. Těšila jsem se, jak budu vlídná, jak se stanu důvěrnicí svých svěřených dětí, byla jsem odhodlaná stát se nejlaskavější tetou v dětském domově, zvlášť když jsem do něj nastupovala o Vánocích, a byla jsem rozhodnutá nejenom udělat opuštěným dětem krásné Vánoce, chtěla jsem kolem sebe vydechovat vánoční náladu všude, kde budu chodit.

Já ty děti zmáknu.
Ale když se mi jeden chlapeček začal prát – a co prát –, když začal přímo řádit, neudržela jsem se, křičela jsem na něj jako siréna.

Odtrhla jsem ho od jiného chlapečka, se kterým se rval.
„Tohle ti jen tak neprojde,“ řekla jsem mu.

Ne, teď jsem se nechtěla s tímhle chlapečkem bavit. Nerada se rozhoduji, když jsem rozčilená. A tehdy jsem byla rozčilená parádně. Na chodbě jsem potkala ředitelku domova a hned jsem jí vyklopila, co se mi v herně právě stalo. „Pojď ke mně, na chvilku,“ řekla mi vedoucí a pozvala mě do své pracovny. Byla jsem tak rozechvělá – rozzuřená.

„Víš,“ řekla mi vedoucí, „ten chlapec měl jet na Vánoce k dědečkovi na vesnici a moc se těšil. Ani nevíš, jak se na Vánoce a na dědečka těšil... Dědeček je sice starý a slabý, vnuka si k sobě vzít nastálo nemůže, ale na Vánoce se domluvili, že se spolu potěší. – A teď nám telefonovali, že dědečka odvezli do nemocnice a chlapec má tady zůstat přes celé Vánoce.

On není zlý... On je zoufalý.

On není zlý... On se jenom bojí, že dědeček umře a že bude na světě sám.“
Mlčela jsem.

Někdy si myslíme, že je někdo zlý, že udělal něco nepochopitelně špatného – jenomže myslíme si to jenom proto, že nevíme, proč se tak chová.
Kolikrát posuzujeme člověka –

A je to, jako bychom posuzovali podle obalu... Nevíme, co je zabalené, a přesto se chováme, jako bychom to dobře věděli. Kdybychom věděli, co je v zabalené krabici, co je v krabici převázané provázkem, pochopili bychom mnohem víc, než když se díváme jenom na obal..., jenom na provázek.

V každé rovnici – i v rovnici lidského života – je „neznámá veličina“, nějaké x. Pokud se nám nepodaří rovnici rozluštit, nemůžeme zjistit, co rovnice říká, nemůžeme ji vyluštit a můžeme snadno ukřivdit. Dokud nerozluštíme křížovku, nemůžeme poznat, co je v tajence. I lidské srdce bývá tajenkou, kterou můžeme někdy rozluštit jenom velmi složitě. Ale dokud ji nerozluštíme, nemůžeme poznat, co důležitého nám poví tajenka.

Vzpomínám často na rvoucího se chlapce. Zápasil s kamarádem? Zápasil s úzkostí.
Zápasil se strachem... Se samotou...

A já jsem nebyla schopná rozehnat ono x, nebyla jsem s to vypočítat je, poznat.
Trestala bych chlapce? Trestala bych úzkost. Strach.

A proto bych trestala nespravedlivě. Proto bych se chovala nemilosrdně.
Snažím se odhalovat ono „x“–

Snažím se rozeznávat neznámou v rovnici.
U matematiky to bývá kdekomu jasné...

A u lidských duší?...Nechápeme někoho?
Vadí nám? Rozčiluje nás...?

A není to proto, že jsme v rovnici jeho duše dosud neodhalili ono utajené, utajované „x“...?

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Mapa
• Proč pláče?
• Přátelé v nebi
• Filtr
• Příběh o vzkříšení