Mapa

(Vyprávění jednoho botanika)

z knihy Srdečné pozdravy z Betléma , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Pouštět se na průzkumy v jihoamerických pralesech není jednoduché ani pro toho, kdo se chlubí, že je v nich jako doma. Říkávám, že se tam vyznám jako doma na návsi. Samozřejmě že přeháním. I když má člověk sebevíc zkušeností, nikdy neví, jestli se vrátí. – Být vědcem nemusí být nezáživné, jsou vědci, kteří nesedí za stolem v badatelně nad knihami a nedívají se do počítače; sedají v šeru pod loubím nebetyčných stromů a dívají se kolem sebe na rostliny, které se na něj dívají stejně udiveně, protože ještě nikdy nespatřily člověka... Ale nemám strach –Pokud má člověk dost zkušeností a dobrého průvodce, je taková cesta nádhernou romantickou výpravou. Ale vzpomínám si na svou první cestu do pralesů.

Byl jsem absolvent, který dostal možnost vycestovat, a všechno pro mě bylo nové. Pár dní jsem bydlel u jednoho starého indiána, než mi došla zavazadla. Někde se zpozdila, to se v těch končinách stává. Vlastně jsem mohl být rád, že ke mně vůbec došla.

V mé staré vlasti byly touhle dobou Vánoce. Na vesnici, ze které pocházím, znělo sváteční ticho, putovalo přes dlouhé zasněžené pláně... Jenom občas se nad pláněmi vzneslo vyzvánění zvonů, jinak vánoční ticho nečeřil žádný zvuk. – Tady bylo horko... a tolik zvuků..., nesly se od země až ke korunám stromů, zvuky zvěře i ptactva i bzučení, ustavičné bzučení hmyzu, který narážel na moskytiéru a cosi mi ustavičně sděloval v těch podivných tropických Vánocích, nad kterými nesvítily hvězdy jako u nás, nad kterými měkce planul Jižní kříž...

Připravil jsem se ráno na cestu. S průvodcem a členy doprovodu, indiány, kteří dělali nosiče. Měl jsem být pár dní v dálce, a i když jsem se na výpravu těšil, nyní, před vstupem do pralesa, na mě dolehla úzkost. Starý indián, pan domácí, to zřejmě rozpoznal, snažil se mě uklidnit, povzbuzoval mě, jako bych se nevydával do území, kde je nebezpečí na každém centimetru. Jako bych se měl projít po lázeňské kolonádě.

„Máš mapu?“ zeptal se mě. Kývl jsem. „Dám ti lepší,“ řekl.

Lepší? Měl jsem nejlepší, jaká se dala pořídit, prvotřídní vybavení.

Ale indián přesto na chvíli zmizel ve své chatrči a za chvíli se vracel. Podával mi cosi zabaleného v papíru. Převázaného stužkou.

„Už jsem ti to včera připravil,“ usmál se na mě, „je to můj dárek pro tebe.“

Vzal jsem balíček. Vím, že je slušnost rozbalit dárek před dárcem, aby se ten, kdo obdarovává, mohl potěšit z přítelovy radosti.

Rozbalil jsem balíček.
Kniha.

Otevřel jsem ji.
Evangelium.

Listoval jsem v něm chvilku, pak jsem se na starého indiána udiveně podíval.
„Tohle je nejlepší mapa,“ usmíval se a jeho tvář pokrytá vráskami jako tamaryškovými větvičkami se spokojeně protáhla ve vlídném úsměvu.

„Mapa,“ opakoval jsem zamyšleně.
„Evangelium je nejlepší mapa pro každého, ať chce jít kamkoliv,“ řekl starý indián tiše.

Slyšel jsem už tolik slov o víře –
O evangeliu.
Ale nikdy jsem neslyšel přesnější a užitečnější definici než tu, jakou vymyslel tenhle starý indián.

Tolik cest jsem od té doby už podnikl – Do pralesů v různých končinách. Do krajin, ve kterých asi nebyla ani „noha bělochova“, kterých se asi nikdy nedotkla lidská noha. Ale i do měst v řadě míst, do měst, která hlučela civilizací, procházel jsem pod štíty vysokých hor i pouště... Míval jsem mapy. Nikdy nikde jsem nenašel lepší mapu než tu, o které hovořil onen starý indián.

Je jediná mapa, podle které lze jít vždy –
Jediná mapa, která vždy dovede k cíli, jediná, podle které se nikdy nezabloudí.

Pokud jde člověk podle téhle mapy –
Nikdy se nemusí bát, že by opustil správný směr...