Proč pláče?

(Vyprávění vychovatelky z dětského domova)

z knihy Srdečné pozdravy z Betléma , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jdeme s dětmi na procházku. Vzala jsem jich pár do kina, za odměnu.... vyhrály v soutěži o nejhezčí obrázek. Jdeme přes náměstí a děti se baví o filmu, na který jdeme. Těší se.

Snad nikdo se neumí tak těšit jako malé děti. Celý svět je pro ně tajemstvím – a děti v dětském domově bývají někdy vděčné i za pohled, obyčejný pohled, jakého si děti v obvyklé rodině nevšimnou.

Na náměstí u kašny je maminka s dítětem. S malým dítětem. A dítě pláče, pláče. Díváme se na ně, na náměstí to děti znají, maminka s dítětem je pro ně zajímavější než barokní kašna.

K mamince a plačícímu dítěti přistupuje nějaký pán a něco mu říká. Dítě pláče, pláče.

Jedno z dětí, které jdou se mnou, se ke mně obrátí a dlouze se na mě dívá. Asi uvažuje, jak by se mělo zeptat. Po chvíli mi říká: „Proč to děťátko pláče?“

Pokrčím rameny. Malé děti pláčí. I moje dítě pláče..., je malé a já také nechápu, proč pláče a není spokojené. Kdybych měla někoho, kdo by se o mě staral jako já o ně, kdybych mohla jen tak ležet v postýlce a odpočívat, dostat tolik dobrot, tolik hezkých slov jako ono... Prostě si zapláče a já neumím pochopit, proč. Snad si cvičí hlasivky.

Děti se se zájmem dívají na plačící dítě. I ony si občas zapláčí. Jedno z dětí, které provázím, se na mě podívá hlubokýma, nechápavýma očima.

A řekne:
„Proč pláče, když má rodiče?“