Příběh o vzkříšení

z knihy Srdečné pozdravy z Betléma , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Dědeček jednou vyprávěl veselý příběh, jaký před lety, když byli mladí, zažili s babičkou. Náhle se zarazil, odmlčel, uvědomil si, že babička je několik měsíců mrtvá, a my jsme mohli číst na jeho tváři smutek, jako bychom ho četli na stránce knihy.

Měl babičku rád –
Vydrželi spolu v dobrém i zlém přes čtyřicet let.

Každý jsme ho chtěli nějak potěšit, ale žádný jsme nevěděli, jak.
Chvíle truchlivého ticha...

Dědeček se na nás podíval. A pak sklopil oči.
„Už,“ řekl, „už ji nikdy neuvidím...“

Ani jsme si nevšimli, že před chvilkou vběhl do pokoje vnuk, dvouletý chlapeček. Zaslechl poslední slova. Viděl smutného dědečka. Díval se na něj užasle, nebyl zvyklý vídat dědečka smutného.

„Už ji nikdy neuvidím,“ zopakoval ještě tišeji náš dědeček.

„Uvidíš,“ řekl vnuk rázně, „uvidíš, uvidíš.“
Řekl to radostně, s jistotou, jako by vyhlašoval manifest vzkříšení. Pohlédli jsme na sebe. Dítě se ještě nevzdálilo z ráje tolik jako my, z ráje, ze kterého jsme na tento svět přišli... Ještě si v sobě nese jistotu, nese si víru. O tolik větší než my.

Myslíme si, že se s někým, kdo nás miloval, nesetkáme?...
Neuvidíme?
Nikdy?

Uvidíme.
„Uvidíme, uvidíme.“

Jak velké pravdy umí vyslovovat malá dětská ústa...