Svědectví mystiků - mezi utrpením a zmrtvýchvstáním existuje úzké spojení

rozjímání

z knihy Velikonoce - soubor různých textů

Protože je Ježíšovo utrpení i smrt dílem samého Boha, jde zároveň o tajemství, jež svým rozjímáním nelze nikdy beze zbytku proniknout. Můžeme pouze zachytit, či spíše vycítit jeho určité aspekty. V rozjímání o utrpení Božího Syna bychom vždycky měli mít na paměti to, že jeho posledním slovem je zmrtvýchvstání. Mezi utrpením a zmrtvýchvstáním existuje úzké spojení.

Přestože bychom měli vnímat veškerou hrůzu Ježíšova utrpení v jeho historickém rozměru, není jeho fyzický rozměr tím jediným a nejdůležitějším. Při rozjímání Pánova umučení a smrti si musíme neustále připomínat, že toto utrpení snáší vtělený Boží Syn. Zkušenost lidského trápení nám neposkytuje dokonalou možnost proniknout do utrpení Božího Syna. Naše pronikání do Ježíšova utrpení a smrti bude vždy jen zlomkovité, částečné. Podstatu jeho utrpení stanovují především určitá tajemství, jako je mystické utrpení duše, tajemné opuštění Otcem.

Kardinál C. M. Martini říká, že se v Ježíšově utrpení dotýkáme "temné noci" mystického vnitřního zármutku, který prožívali mnozí mystikové a světci. Celým svým životem, z hloubi srdce oddáni Bohu a jeho vůli, často trpěli vleklou sklíčeností ducha a cítili se naprosto opuštěni Bohem. Ten, kdo ve svém nitru prožívá právě tyto nejbolestnější, očišťující a strašlivé zkušenosti, tvrdí, že na světě neexistuje utrpení, které by bylo možno k tomuto stavu přirovnat. Je to utrpení, které zasahuje to, co je Bohu oddanému člověku nejdražší. Člověk, který se Bohu svěřuje s veškerou láskou a oddaností a skládá v něho veškerou svou naději, zároveň zakouší bolestné okamžiky naprosté opuštěnosti, osamělosti a vyprahlosti.

Pokoušíme-li se porozumět této "temné noci" mystiků, můžeme se lépe vcítit do Ježíšovy zkušenosti na kříži, kdy se Pán modlí ke svému Otci: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Izák z Ninive, jeden z východních Otců, hovoří o pekle myšlení prožívaném v situaci opuštěnosti Bohem. Tuto zkušenost nazývá též "ochutnáním gehenny" - ochutnáním pekla: Člověk tehdy nevěří, že by se v jeho životě mohlo něco změnit, že by jednou mohl nalézt pokoj a útěchu. Naděje skládaná v Boha a útěcha uletěly z jeho duše, která je bez ustání zaplavována pochybnostmi a sklíčeností.

Svatá Rosa z Limy, mystička, zakoušela po určitou dobu každodenně tu nejstrašnější temnotu duše. Po celé hodiny setrvávala ve stavu takového vnitřního utrpení, že nevěděla, jestli je na zemi, nebo už v pekle. Tak stála a sténala pod nesnesitelnou tíží temnoty. Vůle toužila směřovat k Bohu a jeho lásce, ale byla jakoby zmrzlá na kost. Paměť vypovídala službu, nemohla v sobě objevit a připomenout si žádnou z dřívějších útěch. Strach a utrpení zachvátily její duši a její srdce křičelo: "Bože můj, proč jsi mě opustil?", ale nikdo jí neodpovídal. Největší bolest jí však působilo to, že "temná noc" přicházela tak, jako by měla trvat věčně, jako by představovala bronzovou zeď, která znemožňuje únik z labyrintu, z vězení.

Podobné zkušenosti měl i svatý Ignác z Loyoly v Manres. Ačkoli se na kolenou modlil několik hodin denně, ačkoli den co den vstával k modlitbě o půlnoci, nedocházel po delší čas žádné útěchy. Jednou - jak vzpomíná v Příběhu poutníka - když byl mimořádně sklíčen, se začal modlit a vroucně nahlas volal Boha: "Pomoz mi, Pane, protože nenalézám žádný lék u lidí ani u žádného jiného stvoření. Kdybych si myslel, že jej budu moci nalézt, nebyla by jakákoli námaha pro mě příliš velká. Ukaž mi, Pane, kde bych mohl najít lék! I kdybych měl běhat za štěnětem, abych u něj mohl získat pomoc, udělal bych to." Když se obíral těmito myšlenkami, často ho přepadalo mocné pokušení, aby skočil dolů. Ale věděl, že by sebevražda byla hříchem, a znovu začal volat Pána: "Pane, neudělám to, co tě uráží." Útěcha se dostavila teprve po několika týdnech. O tuto zkušenost hluboké neútěchy i útěchy se svatý Ignmác podělil ve svých Pravidlech k rozlišování duchů.

A ještě jedno svědectví mystického trápení "temné noci". O velkém holandském misionáři malomocných P. Damiánovi de Veuster čteme v jednom z jeho životopisů: Když roku 1888 nadešel čas Velkého postu, Bůh vložil na misionářova ramena ten nejtěžší kříž. Tehdy již sám onemocněl malomocenstvím a jeho smrtelné údy drásala nelidská bolest. Jenže ta neznamenala vůbec nic ve srovnání s utrpením, v němž tonula jeho duše. Otec Damián, který měl vždy v jakémkoli utrpení statečné srdce a dovedl si uchovat klid ducha, nyní v posledních týdnech svého života upadl do "temné noci" naprosté pochybnosti. Cítil blížící se smrt. Věděl, že stojí nad hrobem. Utýrán životem někdy již toužíval po posledním odpočinku. Ale nyní ho myšlenka na smrt zaplavovala hlubokým strachem a smutkem. Už nezakoušel Boží přítomnost, ačkoli cítil blížící se konec. Žádná modlitba mu nepřinášela úlevu. Celé noci klečel před eucharistickým Pánem, ale nezakoušel tu nejmenší útěchu. Unaven a zlomen se k ránu dovlekl do svého pokoje a nechtěl nikoho vidět. Jednoho dne za ním přicestoval páter Conrad, takřka násilím vnikl do jeho chaty a zastihl ho ve stavu naprosté opuštěnosti.

"Odejdi a nech mě o samotě," křičel ochraptělým hlasem nemocný, když k němu přítel přistoupil.

"Nenechám tě samotného," stál na svém Conrad. "Musíš mě vyslechnout."

"Bůh mě opustil, co mi teď může být platný člověk," sténal otec Damián. "Umírám, ale nezasloužím si jít do nebe."

"Ty hloupý chlapče," odvětil přítel. "Tebe tam přijmou za hlaholu trub a víření bubnů. Vždyť jsi celý život obětoval malomocným". Otec Damián jen potřásl hlavou a skryl zraněnou, znetvořenou tvář. Tehdy Conrad otevřel Nový zákon, který si s sebou přinesl, a řekl:

"No tak poslouchej. Teď ti přečtu tvůj rozsudek, který nad tebou Pán Ježíš vynese." A přečetl mu úryvek evangelia svatého Matouše o posledním soudu: "Byl jsem hladový a dal jsi mi najíst, měl jsem žízeň a dal jsi mi napít. Vejdi do mého království." Zdálo se, že ho malomocný kněz vůbec neposlouchá. Po chvíli se zvedl, smutně se na přítele podíval a řekl jakoby s pokornou prosbou:
"Odejdi, bratře, mně už nikdo nepomůže" (W. Hünermann)

Po tomto prožitku "temné noci", který trval několik týdnů, poslal Bůh otci Damiánovi útěchu prostřednictvím Matky Boží Utěšitelky z jeho rodného kraje ze Scherpenheuvel a poté Otec Damián umíral naplněn vnitřním pokojem a důvěrou v Boha.

Ten, kdo prochází takovými nebo podobnými zkušenostmi, může sám hlouběji procítit to, co prožíval Ježíš na kříži. Může procítit i modlitbu Žalmu 22, kterou se modlil sám Ježíš: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.

Utrpení "temné noci" je ve zkušenosti mnoha světců velice často odpovědí na velkorysou oběť duší, které prosí, aby mohly trpět spolu s Ježíšem. H. U. von Balthasar prohlašuje, že v historii mystiky existují případy sebeobětování za někoho druhého. Je to takřka doslovné následování Ježíše, který se z lásky obětoval za nás do krajnosti.

Svatí mohli zakoušet hlubokou opuštěnost od Boha, onu "temnou noc", protože dříve zakoušeli jeho nekonečnou lásku. Jedině ten, kdo žije zcela pro Boha, kdo se ponořil do zkušenosti jeho přítomnosti, kdo alespoň jednou zakusil rozkoš jeho nezištné lásky, ten také ví, co znamená být Stvořitelem opuštěn.

***

Převzato z knihy Józefa Augustyna: V jeho ranách, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.