Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání

z knihy Velikonoce - soubor různých textů

Ježíš vjíždí do svého města Jeruzaléma. To není minulost, to je přítomnost. Prostřednictvím své církve vjíždí na dnešní Květnou neděli do všech měst a obcí světa. Typickým směrem pohybu církve není „odcházet“, nýbrž „vcházet“. „Jděte do celého světa,“ říká Pán, nikoli: „Odejděte z celého světa ven.“ Proto pro nás neexistuje církev za kolonialismu, za kapitalismu, za socialismu, žádná církev zdola, zleva nebo zprava. To vše by v různých „ismech“ a směrech univerzální církev nekatolicky ohraničovalo, diferencovalo, separovalo a relativizovalo. Jelikož církev dnes jde, stejně jako Kristus, ke všem lidem a do celého světa, je církví Páně, církví Boží a církví světa.

Kristus, který vjíždí do Jeruzaléma, nám ukazuje, že církev má plnit své poslání – totiž hlásat Boží království – ve všech společenských uspořádáních a systémech; že má mít své stanoviště ve všech metropolích a všech vesnicích, aby mohla být obhájkyní Boha před člověkem a obhájkyní člověka před Bohem. Nést všeobecné poselství do každého dílčího prostoru, to je poslání, jež nám ukazuje dnešní Květná neděle.

Po „Hosana“ následuje „Ukřižuj ho“. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ – tak zní negativní bilance Janova evangelia, které ale hned pozitivně dodává: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Hebrejské děti s palmovými ratolestmi v rukou, poskakující v ulicích Jeruzaléma okolo Spasitele světa, jsou našimi duchovními předky. Víra nám dává moc stát se Božími dětmi, a to nejen v kostele, ale i na ulici, nejen v neděli, ale i ve všední den. Nikoli jen ve Svatém týdnu, nýbrž ve všech týdnech během roku. Přijetí Pána ve víře nás zplnomocňuje k vyznání Krista: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“

Při našem vyznání Krista a oslavě Boha nejsme odkázáni na chválu ze strany veřejnosti. Plnou moc jsme k tomu dostali tím, že jsme přijali Krista. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Autentické vyznání Krista a oslava Boha se nedají nějak zorganizovat, nýbrž jsou plodem duchovního zplnomocnění.

Pánu se dostane přijetí v tom městě, kde se dodržují jeho přikázání. „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání“ (Jan 14,15). Dodržování jeho přikázání je prostorem, v němž Kristus cítí, že je přijímán a brán vážně, a je také prostorem, v němž člověk podřizuje svůj osobní a veřejný život Kristovým požadavkům. Kde člověk dostává dar bázně Boží, tam z něj padají pouta strachu před lidmi. Ztrácí obavy ze ztroskotání svého života a z toho, jak jej bude – tiše či hlasitě – hodnotit veřejné mínění.

Dodržujeme-li první přikázání: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“, jsme zproštěni každé modloslužby. Tanec okolo zlatého telete není omezen pouze na Starý zákon. Kdyby modla mého „já“ neovládala můj život, kolik „ty“ okolo mě by pak bylo šťastných? Kdybych se nebál, že ztratím zlaté tele, kolik naplněnějších, duševně zdravějších a sebevědomějších lidí by pak bylo v církvi a ve světě? Ti by proměnili tvář církve i světa, neboť bychom opět měli více duchovních povolání v církvi a více zodpovědných občanů ve společnosti.

Spolu s Kristem jsme dnes znovu vjeli do jeho města, do tohoto města. Proto si činíme nárok na toto město jako na místo našeho vyznání Krista – soukromého i veřejného – a podřizujeme se tím nároku Pána: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“ Tento den zahrnuje výzvu k obnově tváře našeho života a profilu tohoto města. Květná neděle je tedy stále vysoce aktuální.

Kázání v kolínském dómu na Květnou neděli 1990.

***

Se svolením převzato z knihy Joachima Meisnera: Ze smrti do života, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.