Smrt, zmrtvýchvstání a Bible

Rozdíl mezi biblickou eschatologií a karmou

z knihy Reinkarnace , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Biblická eschatologie se nejeví vůbec absurdní, zkoumáme-li obě její hlavní linie a s nimi spojené intence z historické perspektivy. Jedna z obou základních linií začíná v pozdních částech Starého zákona. Rané části Starého zákona byly co do popisu posmrtného života nápadně zdrženlivé, a tím se distancovaly od okolních náboženství, která chápala smrt a zmrtvýchvstání lidí často jako analogii přírodního dění.

V pozdějších částech nastupuje stále silněji naděje, že nakonec bude Boží spravedlnost triumfovat a dobré odmění, zatímco zlé potrestá.

Vyvíjela se představa dvojího zmrtvýchvstání – buď k životu anebo ke druhé, nyní definitivní smrti, popř. záhubě. Vzniká zvláštní literární druh, apokalypsy („zjevení“), ve kterých se odhaluje Boží plán příchodu mesiášského království a nadcházejících katastrof konce světa, mesiášských porodních bolestí.

Židovská a raně křesťanská apokalyptika vyhlíží ze situace útlaku a pronásledování (makabejské války, pronásledování křesťanů) kupředu, k nadcházejícímu eónu vzkříšení mrtvých a soudu a stvoření „nové země a nového nebe, ve kterých přebývá spravedlnost“ (2 Petrův 3,13). Na tomto pozadí je třeba chápat také Ježíšovu zvěst o božím království a první prosby Otčenáše.

V této první linii křesťanské eschatologie se uplatňují motivy, které hrály roli i ve vývoji indického učení o karmě: Touha po spravedlivé odplatě za hranicemi tohoto pozemského života a naděje v pokračování individuálního života po smrti. Oproti individualistickému zúžení indického učení o karmě však apokalyptice jde o kolektivní, ba kosmické dění, o globální triumf Boha a jeho spravedlnosti. Apokalyptika „projevuje především dějinný, společenský souhrnný zájem, směřující ke spravedlivému uspořádání věcí“.(57)

V Novém zákoně k tomu přistupuje ještě druhá základní linie, totiž naděje, že individuální společenství křesťana s Kristem přetrvá smrt. V Kristu – tak zní vyznání víry raného křesťanstva – se zjevil sám život. Jako skrze Adama postihl lidstvo osud smrti, tak skrze Krista přichází spravedlnost a věčný život. Především v Janově evangeliu a janovských listech není věčný život pouze předmětem naděje, ale současnou skutečností: Ve víře v Krista má člověk věčný život; kdo miluje bratra, přešel již ze smrti do života. Také u Pavla se tento přechod neuskutečňuje až po tělesné smrti, nýbrž v „lázni znovuzrození“ (palingenesia), ve smrti a zmrtvýchvstání křesťana s Kristem. U Jana se tato událost popisuje především jako jakési „narození shůry“. (59)

Věčný život tedy skutečně začíná před smrtí, dovršuje se však po ní. Obrat od smrti k životu se totiž děje v mnoha podobách již nyní: v překonávání krizí, při přežívání nebezpečí, při odvracení se od sebe sama. V takových událostech zakoušíme Kristovu smrt a zmrtvýchvstání jako přítomnou sílu; roste důvěra v jeho moc, která překonává smrt. Ve srovnání s tímto obratem od smrti k životu, odehrávajícím se uprostřed pozemské existence, ztrácí tělesné umírání svou závažnost; stává se nyní skutečně přechodem, který se již nedotýká jádra vztahu k Bohu.

Údajný nesoulad snadno odstraníme, jestliže se obě základní linie křesťanské eschatologie propojí: Na jedné straně naděje ve dvojí zmrtvýchvstání, jímž Bůh jako soudce zjeví a prosadí svoji spravedlnost, a na druhé straně naděje v trvalé spojení věřících s Kristem, které potrvá přes hranice umírání a smrti. pak vznikne otázka „mezistavu“ mezi smrtí jednotlivce a znovuoživením všech mrtvých, otázka situace duše v tomto mezistavu a jiné problémy.

Víra v reinkarnaci takové problémy nemá, protože pro ni neexistuje žádné boží království ani žádné definitivní překonání umírání a smrti celým lidstvem. Toto individualistické zúžení bylo poněkud nalomeno až novodobým spojením mezi individuální reinkarnací a kolektivní evolucí, aniž bychom však až dosud mohli hovořit o přesvědčivém řešení tohoto problému.

***

Se svolením převzato z knihy: Reinkarnace, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.