Sebeláska a nesobeckost

Je málo sebelásky

z knihy Miluj sám sebe, abys mohl milovat druhé lidi i Boha , vydal(o): KOMPAS

Dovedu si představit, že mnohý čtenář, který se dostal až sem, nyní zneklidněl. Neodporuje to všemu, k čemu jsme byli jako dobří křesťané vychováni? Nebylo přece řečeno: "Kdo miluje svůj život, ztratí jej" (Jan 12,25a)? - "Kdo přichází ke mně a nemůže se zříci ... i sám sebe, nemůže být mým učedníkem" (Luk. 14126)? - "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe" (Mat.16,24a)?

Je tomu skutečně tak: Jsme vychováni k sebeobětování, sebezapírání, je nám naočkován strach před každou údajně "egoistickou" pohnutkou, takže nám výzva k sebelásce připadá jako rouhání, jako veřejná výzva k bezbožnosti a k neposlušnosti. Kde leží hranice mezi sebeláskou a sobectvím? Mezi sebepřijetím a egoismem?

Velmi záleží na tom, zda se nám podaří rozeznat a stanovit tuto hranici. Potíž spočívá ve dvojím smyslu výrazu "sebeláska". Může znamenat "sebepřijetí", ale i "sebezdůrazňování" nebo "sebevyvyšování".

Na tuto skutečnost poukazuje i Josef Piper ve své knize "Disciplína a míra" následujícími slovy: "U člověka existují dva způsoby vztahu k sobě samému (vztah sebelásky): totiž nezištný a sobecký. Pouze první vztah působí pozitivně, ten druhý však negativně.

Co je míněno ničící sebeláskou, vidíme zřetelně v řecké báji o Narcisovi, který se zamiloval do svého zrcadlového obrazu ve studni. Nakonec, když se stále více k svému obrazu do studny nakláněl, spadl do ní a utopil se. V tomto případě se hovoří o "narcismu" - nebo, když spojíme řecká slova "pro sebe" a "láska", o "autoerotismu".

Avšak sebeláska ve smyslu, jak jsme ji v předchozích řádcích popsali, je pravým opakem tohoto narcismu či autoerotismu. Je jakýmsi krokem, který předchází pravému sebepřijetí. Jenom ten, kdo sám sebe přijal, může i sám sebe vydat. Může být nesobecký. Když jsem však nenašel sám sebe, nedosáhl jsem vlastní identity, musím se tudíž neustále hledat, stávám se tak člověkem hledajícím sama sebe. Tento stav nazýváme sobectvím.

Můžeme to tedy stroze formulovat i takto: Kdo sám sebe nemiluje, je egoista. Musí se stát zákonitě sobcem, to jest člověkem sebe-hledajícím (sebe-středným), člověkem, který se stále obrací k sobě (sobě-ckým) - tak jako Narcis - v podvědomé snaze nalézt sám sebe.

Odtud pak můžeme vysvětlit narůstání všech náruživostí dnešní doby. Myslím na alkoholismus, přejídání se, na sexuální mánii a narkomanii. Jsou to všechno jen následky nedostatečného sebepřijetí. Lidé závislí na drogách hledají sami sebe a domnívají se, že sebe najdou v onom krátkém opojení nebo snu. Po zdánlivém sebeuspokojení v nadměrném jídle, pití či sexu vzniká však ještě daleko silnější pocit nové žádosti. "Vrávorám od žádostivosti k požitku, a v požitku jsem spalován žádostivostí," stojí v Goethově Faustovi. Naše doba je proto tak plná náruživosti, chtíčů, vášní a sobectví, protože je tak málo sebelásky, tak málo lidí nachází a přijímá samo sebe.

Sebeláska a sobectví se navzájem vylučují, neboť láska "nehledá svůj prospěch" (l.Kor. 13,5). Nehledá svých věcí, neboť je již nalezla. Proto je může darovat.

Mohu dát pouze to, co mám, pustit pouze to, co držím, ztratit pouze to, co vlastním, zapírat pouze to, co jsem, nenávidět jen to, co miluji. Bible nemíní slovem "nenávidět" v této souvislosti emocionální nenávist, nýbrž schopnost vytvořit odstup od vlastních žádostí a potřeb bez ohledu na sebe sama. Předpokladem k tomu je sebeláska.
Sebeláska říká: "Mám se rád" - tedy sám sebe - a je schopna hledět na jiné. Autoerotismus říká: "Miluji své já'' - tedy pouze své ego - a hledím stále jen na sebe.

Sebelásce se musíme naučit. Autoerotismus (egoismus) je nám vrozený.

Autoerotickou fází procházíme do pěti let svého věku a znovu do ní vstupujeme na počátku puberty. Jestliže ovšem trvale zůstaneme v této fázi, ve které se vše točí kolem našeho "já", nepodaří se nám nikdy dosáhnout sebelásky.

Duševním výrazem autoerotické fáze je zamilovat se. Každý zamilovaný promítá svůj vlastní obraz do partnera a spatřuje se v něm sám, tak jako Narcis ve studni. Proto končívá tento prožitek "zklamáním" v okamžiku, kdy skutečnost prorazí závoj sebeklamu a kdy dojde k zjištění, že se představa liší od reality.

Tělesným výrazem autoerotické fáze je tzv. "sebeukájení" neboli masturbace. Bývá na počátku puberty, odpovídá věku nezralosti a není třeba ji brát tragicky.

Je možné, že v čistě tělesném smyslu není zdraví škodlivou. Avšak bylo by zlehčováním, kdybychom tento názor použili pro všechny věkové kategorie. Mohlo by pak totiž dojít k něčemu závažnějšímu než je tělesné oslabení - totiž k narušení dalšího vývoje osobnosti. Kdo ve dvaceti letech či ještě v pokročilejším věku pravidelné masturbuje, ukazuje ti~m, že jeho vývoj se zastavil v autoerotické fázi. Nepodařilo se mu ještě dosáhnout sebelásky. Jeho osobnost je rozpolcena, neboť nikdo nemůže natrvalo být současně beroucím a dávajícím. Kdo plně sám sebe přijal, nemusí masturbovat. Může se zcela uvolnit a stává se zralým pro lásku.