Sebepřijetí je v nejhlubším smyslu základem existence

Není lásky k bližnímu bez lásky k sobě samému

z knihy Miluj sám sebe, abys mohl milovat druhé lidi i Boha , vydal(o): KOMPAS

Spojení mezi sebeláskou a nesobeckosti', mezi sebepřijetím a sebeodevzdáním obzvláště vyniká, když se podíváme na Ježíše Krista.

Ježíš spočíval zcela sám v sobě a byl si plně vědom své identity. Dokonale se ztotožňoval sám se sebou. S vědomím plné moci mohl říci: "Dříve než se Abraham narodil, já jsem" (Jan 8,58b). A s Bohem, který o sobě řekl: "Jsem, který jsem" (2.Moj. 3,14), se prohlásil zajedno: "Já a Otec jsme jedno" (Jan 10,30).

Je příznačné, že v Novém zákoně zmínky o Ježíšově božství předcházejí výrokům o jeho sebeodevzdání. Chtěl bych to vysvětlit na dvou případech. Prvním je příběh o mytí nohou, akt sebezapření. Začíná výpovědí naprostého sebepřijetí: "Ježíš věděl, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází." Na tomto pozadí pak následuje líčení jeho sebeponížení a sebeodevzdání: "Odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán." (Jan 13, 4-5)

Sebepřijetí a nesobeckost stojí navzájem v bezprostředním vztahu: Ježíš věděl, kdo je, a byl srozuměn sám se sebou. Uskutečnil "přijetí sebe sama". Proto mohl sám sebe vydat, stát se tak "ne-sobe-ckým". Nemusel svoje pravé "já" (sebe), svoji identitu, svou totožnost s Bohem palčivě svírat jako kořist - tedy jako něco, co by mu nepatřilo; "nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži." (Fil. 2,7-8)

Výpověď o jeho totožnosti předchází líčení o jeho sebeponížení: "Přestože byl Bůh v lidské podobě..." Bible tímto spojením zdůrazňuje: Není lásky k bližnímu bez lásky k sobě samému. Ještě výstižněji by se dalo říci: Protože se Ježíš miloval, byl nesobecký, mohl nás milovat "jako sám sebe".

Ale ať nikdo neříká: Tu se jedná o Ježíše, ale kdo jsme my? Této námitce bere Pavel vítr z plachet tím, že výše uvedenému výroku o sebepřijetí a sebezapření předesílá výzvu: "Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši." (Fil. 2,5)

Jestliže je Ježíš naším životem, pak to znamená, že sebepřijetí je v nejhlubším smyslu "základem vší existence". Poslušnost k sebezapření předpokládá tedy poslušnost k sebepřijetí.