Klíč k lehkosti, kterou hledáme

Toto nejsou slova, která by zněla jako reklama na snadný život. A přece v sobě skrývají klíč k lehkosti, kterou každý hledáme.

Když totiž Ježíš říká „zapři sám sebe“,
nemluví o nějakém sebezničení. Mluví o tom, že nemusím věčně kroužit kolem svého já, že nemusím být zajatá ve svých obavách a starostech. Může to znamenat i povzbuzení odložit svůj sklon tahat se z bažiny za vlastní vlasy – všechno chtít kontrolovat a zachraňovat jen vlastními silami.

A když dodává „vezmi svůj kříž“,
připomíná, že těžkosti k životu člověka prostě patří – ať už je to nemoc, nepochopení, nebo jen únava z každodenní rutiny. Přijmout kříž znamená nevzdávat se života, i když bolí, a přijmout Ježíše jako svého průvodce.

Nakonec zaznívá i pozvání „následuj mě“.
Ježíš ukazuje cestu, po které šel první. Není to slepá ulička. Je to cesta, která i skrze kříž vede k naději vzkříšeného a naplněného života.

Mně osobně pomáhá připomínat si, že vše, co právě řeším, se dá vidět i „pod úhlem věčnosti“ (z latinského úsloví: sub specie aeternitatis). Pak totiž najednou to, co se zdá jako nepřekonatelný problém, lze nahlížet i z jiného úhlu. Pod pohledem věčnosti se tak mnohé zmenší a ztratí svou tíhu.

Krátce před svou smrtí řekl patnáctiletý Carlo Acutis, že obrácení je vlastně jednoduché: „Stačí přesunout pohled zdola vzhůru.“ To znamená: nehrabat se jen ve vlastních problémech, ale občas zvednout své oči a podívat se výš – k Bohu. K Bohu, který mě miluje, k Bohu, který je všemohoucí, k Bohu, který má ve svých rukou osudy a dějiny každého z nás.

Možná to zní prostě, ale právě tenhle pohled vzhůru mi připomíná, že i když se den tváří těžce, není bezvýchodný. A to přináší lehkost, která unese i moje vlastní kříže.

-redakčně upraveno-