Sekce: Knihovna

Příroda - první stupeň zjevení

z knihy Přírodní vědy a teologie (Prof. RNDr. Jan Fischer, DrSc.) , vydal(o): Teologické texty

Příroda - první stupeň zjevení [1]

Je rozšířen názor, že novověká věda vytlačuje víru a nutí věřící ke stálému ustupování. Jakýmsi jeho rubem je domněnka, že k obnově a posílení víry může dojít jen tehdy, když budou oslabeny pozice vědy.

Obojí je omyl; vyznávají jej však mnozí nevěřící i věřící. Ti první útočí na víru z pozic vědy, ti druzí na vědu z pozic víry. Ale v jistém smyslu stojí na jedné straně barikády. Obavy ze vzájemného vytlačování víry vědou a vědy vírou mají totiž důležitý společný znak: obě se zakládají na nedorozumění, že věda a víra si odporují. Obavy bývají i bolestně prožívány. Toho lze využít k útokům na víru z pozic vědy, i na vědu z pozic víry. Toto vzájemné napadání však poškozuje obě strany, napadanou i napadající, a může se též stát nástrojem nějakého třetího zájmu.

Pozorování přírody bývá přirovnáváno ke čtení knihy, často dokonce ne ledajaké, ale svaté. Že příroda vypovídá o Bohu, najdeme v Bibli (Žl 19,2; Mdr 13,5--9, 7,15--21; Řím 1,20), u církevních otců [2], v antickém světě [3], u křesťanských a arabských středověkých badatelů [4] i u myslitelů novověkých. U Descarta, Pascala, Leibnize, Bacona, Kanta a dalších hraje nezastupitelnou roli pojem Boha, k jehož existenci lze dospět pozorováním a úvahou. [5]

Galileo Galilei (1564--1642) a Johannes Kepler (1571--1630) chápali přírodu a Bibli jako dvě knihy, které obě mají původ v tomtéž Božím slově. Radili obě studovat, aby se staly zdrojem modlitby a oslavování Boha. Galilei píše: „Filosofie [6] je napsána v té obrovské knize, jež je ustavičně před našima očima, totiž vesmíru; ale tu nemůže pochopit ten, kdo se nenaučí rozumět jazyku a písmenům, jimiž je napsána.“ (Přírodní věda byla tehdy považována za součást filosofie.) Kepler také mluví o knize přírody, přičemž ti, kdo ji studují, se tím modlí k Bohu a vzdávají mu chválu.

Nelze tu uvádět seznam všech věřících vědců. Jiní, ač konkrétní víru nevyznávají, cítí, že vědecký obraz světa je v čemsi fatálně neúplný a že biblické příběhy mají v sobě jistou pravdivost, jinak těžko sdělitelnou. Uveďme dva: Erwina Schrödingera (1887--1961) a Alberta Einsteina (1879--1955), oba nositele Nobelovy ceny. První [6] se s obdivem vyslovuje o vědeckém obrazu světa, jenž sestavuje množství konkrétních informací do konzistentního řádu. Dodává však, že tento obraz „je až děsivě zticha o čemkoli, co je našemu srdci opravdu blízké, na čem nám doopravdy záleží: (...) o tělesné bolesti a radosti, kráse a ošklivosti, dobru a zlu, o Bohu a věčnosti“. Albert Einstein, smýšlející panteisticky v duchu Spinozově, viděl v řádu přírody, který objevuje přírodní věda, cosi božského [7]. O jeho vztahu k náboženství bylo mnoho napsáno; uvedu jen část jeho méně známého rozhovoru z r. 1929 o Ježíšovi a o věrohodnosti evangelií [8]:

„Do jaké míry jste ovlivněn křesťanstvím?“

„Jako dítě jsem získal vzdělání jak v Bibli, tak v Talmudu. Jsem Žid, ale jsem fascinován světlou postavou Nazaretského.“

„Četl jste knihu Emila Ludwiga o Ježíšovi?“

„Ludwigův Ježíš je mělký. Pro pera frázistů, i těch nejrafinovanějších, je Ježíš příliš kolosální. Nikdo nemůže křesťanství odbýt bonmotem!“

„Přijímáte Ježíšovu historickou existenci?“

„Nepochybně! Nikdo nemůže číst evangelia a přitom necítit skutečnou Ježíšovu přítomnost. Jeho osobnost pulzuje v každém slově. Takový život nezapadá do žádného mýtu.“


Tento článek není pojednáním o vývoji vztahů mezi vědou a teologií, ani o historii přírodovědy; k tomu by bylo třeba víc prostoru a podrobnějších analýz. Ani není zaměřen na pohnuté životní osudy hlavních osob, jako byli Galilei, Kepler, Giordano Bruno a další. Jeho cílem je upozornit na hlavní příčiny nedorozumění v dialogu vědy a teologie, a snad získat poučení tam, kde se potýkáme s podobnými problémy i dnes.

Důležitým dílem o „přirozeném poznávání Boha z přírody“ je encyklika Jana Pavla II. „Víra a rozum“ (Fides et ratio) [9] z r. 1998. Zdůrazňuje „přirozené poznávání Boha“ ze stvořených věcí, formulované Prvním vatikánským koncilem, cituje Řím 1,20 a Knihu moudrosti. Upozorňuje (19. oddíl), že Bůh zjevuje sám sebe v přírodě. V Mdr 7 jsou zmíněny úspěchy člověka v poznávání přírody. Pak se papež obrací ke Knize moudrosti: „(její) autor potvrzuje, že při uvažování o přírodě se člověk může povznést až ke Stvořiteli: ‚Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí.‘ (Mdr 13,5). To znamená uznání obdivuhodné knihy přírody za první stupeň božského zjevení. Je-li čtena náležitými prostředky lidského rozumu, může vést k poznání Stvořitele.“

Potud citát z encykliky. Papež zve teology, aby vedle Bible znovu otevřeli knihu přírody. Tu mnozí po staletí doporučovali raději neotvírat, protože prý je těžko čitelná, přírodovědecké poznání nejisté, vyžadující neustálé doplňování a opravy, a také proto, že po „nepříjemnostech“ s Galileim a Darwinem platila kniha přírody za zdroj potíží, ne za výzvu k zajímavému zkoumání a uvažování. Má-li však být biblické zjevení správně pochopeno, musí být čtení Bible provázeno čtením knihy o přírodě. To si mnozí uvědomovali, od apologetických otců k Basilovi, od Řehoře z Nyssy k Augustinovi.

Prof. G. Tanzella-Nitti [11] konstatuje, že s nástupem vědecké revoluce se dějiny těchto dvou knih, Bible a knihy přírody, ke škodě obou začaly odvíjet nezávisle. Namísto svědomitého studia jejich vztahu a řešení případných rozporů byla zvolena snazší cesta, spočívající v doporučení jejich úplné separace. Pak pokusy dokázat slučitelnost obou knih nevedly k uspokojivému výsledku a paradoxně uvolnily cestu nastupujícímu deismu a o století později ateismu. Dvacáté století je pak stoletím nového dialogu mezi oběma knihami.

Encyklika Fides et ratio [9] věnuje tomuto procesu pozornost dvojím způsobem:

1. zdůrazněním knihy přírody jako první fáze Zjevení,

2. analýzou separace víry a rozumu. Papež upozorňuje, že jádrem je separace teologie a filosofie, dvou oborů, které středověcí myslitelé pečlivě odlišovali, ale přitom je chápali v organické jednotě. Toto jejich oprávněné rozlišování se však koncem středověku přeměnilo ve faktické, ale neoprávněné rozdělení, které se později ještě prohloubilo.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Vztah vědy a teologie před 400 lety - na počátku 17. století
• Velká nedorozumění Galileiho procesu
• Konflikt mezi vědou a vírou je signálem nedostatečného pochopení
• Vliv vědeckých objevů na lidské myšlení
• Některá shrnutí
• Poznámky a literatura