Sekce: Knihovna

Christine Ponsardová

Mluvíme s dětmi o smrti

z knihy Víra v rodině , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Dušičky nás vybízejí k tomu, abychom na smrt pohlíželi jako na vstup do věčného života. Zároveň ji však prožíváme bolestně, neboť představuje i odloučení a bránu do neznáma. Proto jsme někdy v pokušení setkání dětí se smrtí oddalovat, jak jen to jde. „Vždyť na to stejně brzy přijdou, na utrpení mají času dost.“ Někdy to samozřejmě není možné. Ale je to vůbec žádoucí? A jestliže se s dětmi o smrti mluvit má, tak jak?

Všichni víme, že děti se mohou se smrtí střetnout již v útlém věku, ať už jde o smrt otce, matky, bratra, sestry, dědečka nebo babičky. I samo dítě může být v nebezpečí smrti. Je jasné, že s dítětem, jehož dny jsou sečteny, nebudeme o smrti mluvit stejně jako s dítětem, které trpí odchodem blízkého člověka, nebo s dítětem, jehož se smrt ještě nijak přímo nedotkla. Ať už jsou okolnosti jakékoliv, mluvit s dítětem o smrti není nikdy snadné, ale i neobratná slova jsou lepší než mlčení. Všechny děti bez výjimky se smrtí zabývají, a to i tehdy, když o ní samy nemluví, protože cítí, že rodiče se odpovědi vyhýbají (nebo – a to je ještě horší – když si uvědomují, že jim rodiče o smrti lhali).

K tomu, abychom se odvážili o smrti mluvit, není nutné být s ní dokonale vyrovnaný. Pláčeme, že nám umřel někdo blízký? Nevystavujme svou bolest na odiv a nevyprávějme dětem o svých rozjitřených pocitech, ale ukažme jim, že pláčeme a že vyrovnat se se smrtí blízkého člověka je těžké pro každého. Především je třeba, aby dítě dobře chápalo, že křesťanská naděje, důvěra v Boha a víra ve věčný život utrpení proměňují, ale neruší. Vždyť i Ježíš plakal nad hrobem svého přítele Lazara. Smrt je zároveň oslňující cestou k patření na Boha tváří v tvář… a bolestným odloučením.

Když s dětmi mluvíme o smrti, dbejme na to, abychom nepoužívali výrazy, které by mohly být špatně pochopeny. „Nebe“ je to, co máme nad hlavou, a když dítě dobře nepochopí, že toto slovo znamená i Boží království, bude si myslet, že mrtví nám visí nad hlavami. „A když prší, tak padají?“ ptalo se jedno dítě. A holčička, které před několika měsíci zemřela maminka, chtěla dopis pro ni pověsit na létajícího draka. Rovněž neříkejme: „Bůh si tatínka vzal.“ Jak by se dítě nebouřilo proti Bohu, který mu „vzal“ otce?

Vždycky, a zvláště když se jedná o základní otázky týkající se smrti (i zrození), mějme na paměti, že dítě vnímá jen to, co ho zajímá, že různé věci chápe a zpracovává postupně. Nedivme se tedy, že musíme opakovat věci, o kterých jsme si mysleli, že už je dítě ví. Malým dětem například dělá potíže představit si, že před vzkříšením jsou tělo a duše ve smrti odděleny. Pětiletý Vilém se ptá, zda šel tatínek do nebe v pyžamu, sedmiletá Anežka si myslí, že do nebe člověk vejde teprve po pohřbu, „protože předtím je tělo ještě tady, vidíme ho“.

„Děti se postupně vyrovnávají s tím, že otec není fyzicky přítomen, a navazují s ním duchovní vztah,“ píše jedna matka několik týdnů po smrti svého manžela. Mluvit s dětmi o smrti, to znamená mluvit s nimi především o životě; o životě, který začal zde na zemi, ale plně se rozvine až na věčnosti. Znamená to vštípit jim, že všichni zemřelí jsou zde skutečně – byť tiše a nenápadně – stále s námi, neboť společenství svatých spojuje jednou láskou všechny živé na zemi i v nebi. Znamená to opakovat jim, že o onom světě nic nevíme proto, že nám Bůh chce „připravit překvapení“. A vzhledem k tomu, že Bůh je Otec, který miluje ze všech otců nejvíc, můžeme si být jisti, že to překvapení bude úžasné!

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Výchova, návod k použití?
• Křesťanská rodina: rodina pokřtěných
• Dokonalá (křesťanská) rodina neexistuje
• Místo pro otce!
• Modlitba má přednost
• Načerpat vitaminy
• Jiné děti
• Jak mluvit s dětmi o sebevraždě