Jiné děti

z knihy Víra v rodině , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Petr, Kamila, Sabina, Jarda a jejich kamarádi se rozhodli postavit ohromný hrad z písku, který dokáže vzdorovat podvečernímu přílivu. Připojilo se k nim i několik dalších dětí a všechny budují hrad s velkým nadšením. Přichází k nim i desetiletá Jana s bratříčkem Františkem. Zdá se, že jim nikdo nevěnuje pozornost, když tu najednou jedno z dětí ukazuje na Františka prstem a hloupě se přitom směje. Jana dělá, že nic nevidí, ale někdo jiný se jí zeptá: „Poslyš, Jano, co je to bráchovi? Má takovou divnou hlavu a je mu hrozně špatně rozumět.“ Jana zrudne, chytne Františka za ruku a utíkají pryč.

Jana ví, že František je zvláštní proto, že má trizomii, ale je to v první řadě její bratříček, kterého by za nic na světě nevyměnila. Jedna maminka svému osmiletému dítěti, které se vrátilo ze školy s pláčem, protože na něj spolužáci pokřikovali „ty mongoloidní debile“, podala toto vysvětlení: „Patriku, ty jsi prostě Patrik. Jsi náš chlapeček a máme tě moc rádi. Když jsem tě čekala, když jsi byl úplně maličký u mě v bříšku, měl jsi takovou nemoc, kvůli které nemůžeš růst jako ostatní. Sám dobře víš, že ti dělá potíže třeba zavázat si tkaničky, sejít ze schodů nebo se naučit číst. Ale to všechno není důležité. Nejdůležitější je, že máš velké srdce, které umí milovat. Ty nás máš rád takové, jací jsme, a my zase máme rádi tebe takového, jaký jsi ty, a máme z tebe velikánskou radost.“

Děti, které se smály Františkovi, i ty, které nadávaly Patrikovi do debilů, nevěděly, co říkají. Nikdo s nimi pravděpodobně nemluvil o trizomii ani o různých postiženích, kvůli nimž jsou některé děti prostě jiné. Nikdo jim neřekl, že tato jinakost, přestože bije do očí, není to hlavní, protože jim nebrání mít „velké srdce, které umí milovat“. Nikdo jim neřekl, že zdání často klame. Je mnoho takzvaně „normálních“ dětí i dospělých, kteří mají mnohem větší postižení než František a Patrik, protože je nikdo nemá rád nebo proto, že jsou uvězněni ve svém sobectví. Nikdo jim neřekl, že to nejvážnější, co může člověka v životě postihnout, není nedostatečná inteligence nebo neobratnost, ale nedostatek lásky.

Jak jsou na tom naše děti? Poučili jsme je v tomto směru? Využíváme každé vhodné příležitosti k tomu, abychom v nich probouzeli úctu k druhému člověku, ať je jakýkoliv, a abychom je učili vidět pod povrch, nedbat na odlišnosti a nemít z nich strach?

Tento prvek je v náboženské výchově velmi důležitý, důležitější než kdy jindy, protože žijeme v zemi, kde se eugenika praktikuje naprosto bez zábran. Nechceme zde zpochybňovat utrpení rodičů, když se dozvědí, že se jejich dítě pravděpodobně narodí s vážným postižením. Avšak je třeba nezakrývat si oči před skutečností: „Krok za krokem, poukazováním na vzácné, ba ojedinělé případy se stáváme součástí společnosti strachu, nejistoty a také nezodpovědnosti. (…) Je na nás, abychom uprostřed této civilizace strachu a smrti budovali společnost lásky a života, kde je i ta nejubožejší bytost přijímána taková, jaká je: jako osoba nesmírně cenná sama o sobě, v očích Božích i v očích těch, pro něž je srdce důležitější než to, co je jen na povrchu.“

Budovat spolu s našimi dětmi civilizaci lásky je prvořadá nutnost. Mimo jiné ji budujeme i tehdy, když učíme děti znát a mít úctu k těm, kteří se vymykají našim vžitým normám, a proto druhé obtěžují nebo znepokojují. Je třeba vidět, že se nám i našim dětem (zvláště dospívajícím) neustále vtlouká do hlavy, že „postižené děti nemohou být šťastné a jejich život nemůže být hodnotně prožit“. Spousta takzvaně „normálních“ lidí, kteří se potácejí v depresích a polykají jeden prášek za druhým, říká soucitně o postižených lidech: „To je tak smutný pohled!“ a přitom si – zaslepeni strachem nebo předsudky – vůbec neuvědomují, že mnoho takových lidí je mnohem šťastnějších a lidsky krásnějších než oni sami.

Monsignor Vingt-Trois, arcibiskup z Tours, napsal při příležitosti patnáctého výročí legalizace potratů: „Ve společnosti je potrat přijímán jako eugenické opatření, které brání tomu, aby se rodily děti neodpovídající našim kritériím normality. (…) Aby se ,to‘ změnilo, musíme se změnit ,my‘. Musíme změnit (…) svůj pohled na děti, kterým se říká nenormální.“

Otevřít se světu nemoci a postižení mohou svým vlastním způsobem a podle svých možností všichni. Mnoho rodičů postižených dětí trpí izolovaností a odmítáním. Když jedna maminka zapisovala svou trizomickou dcerku do mateřské školy, smutně si povzdechla: „Vím moc dobře, že ji na oslavu narozenin nikdy nikdo nepozve.“ Proč? Ostych, rozpaky z jedné či druhé strany. Někdy stačí trochu prostoty a odvahy a hned je všechno jinak. I tato prostota a odvaha jsou dary Ducha svatého. Prosme ho o ně.