Sekce: Knihovna

Wilfrid Stinissen

Jsme chudí a přece nám patří vše

z knihy Otče, odevzdávám se ti , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Snad ze všeho nejtěžší je věřit, že Bůh dovede též použít a změnit naši vnitřní chudobu. Přesto je to právě ona, která se může stát nejvěrnějším Božím služebníkem. „Kůň vyrábí v stáji hnůj,“ píše Tauler (1300-1361). „Sám o sobě je hnůj odporný a zamořuje vzduch. Tentýž kůň však hnůj s velkou námahou odtáhne na pole, které pak díky hnoji vydá drahocennou úrodu znamenité pšenice či vybrané révy, žeň, která by nebyla tak dobrá, kdyby se jí předtím nedostalo hnojiva. Tvoje vlastní chyby, které v přítomném okamžiku nedokážeš napravit a které se ti nikdy nepodaří zvládnout, jsou pro tebe hnojem. Vzchop se a pilně jej přenášej na výsostně láskyplná pole Boží vůle v upřímném odevzdání. Rozptyl svůj hnůj po této dobré zemi a zcela nepochybně budou na ní z tvého pokorného odevzdání vyrůstat ušlechtilé a lahodné plody.“

(...)

 Občas může Bůh působit krutě. Člověk může mít dojem, že právě Bůh je velkým trýznitelem. Avšak trápí-li Bůh člověka, je to proto, že jeho milosrdenství je nezměrné. On stále věří, doufá, zkouší všechny prostředky, jak nás přimět, abychom uvolnili sevření a poddali se. Místo abychom si mysleli o Bohu, jak je nemožný, měli bychom mu být vděční, že nikdy neztrácí odvahu. Bůh nás zná. Ví, jak jsme zarytí sami do sebe a jaký máme sklon stavět do středu své vlastní já, i v lásce. Bůh je si vědom, že dá-li nám příliš záhy a příliš dlouho vnímat svou líbeznou přítomnost, budeme se svou láskou k Bohu nadmíru spokojeni a budeme tak na ni myslet víc než na Boha samého. Ano, máme již takovou povahu, že libost Boží nás může dovést k tomu, že na Boha zapomeneme. Boží láska k nám nutí Boha, aby se zdánlivě stáhl zpět a tím odstranil oporu pro naši sebelásku a pýchu. Když sebeláska nedostane potravu, nezbývá jí nakonec nic jiného než zahynout hladem. Teprve když sebeláska je mrtvá a těžiště se přesunulo od člověka k Bohu, pak se Bůh může bez rizika sdílet.

(...)

Neodvažujeme-li se putovat ruku v ruce s Bohem, čí ruku jinak zvolit? Může nás Bůh zavést na scestí? Můžeme spoléhat více na svůj vlastní, omezený pohled než na Boha, který má přehled o celé cestě? Není směšné myslet si, že to či ono nám bude chybět, že někdo či něco nám může klást překážky? Bůh zná dokonale naše potřeby; co nám dává, je přesně vyměřeno podle toho, co je nezbytné pro naši existenci. On jediný zná naše skutečné potřeby. Když si něco vymáháme, činíme tak ze stanoviska nároků, které si sami namlouváme.

Kdo se dá dobrovolně vést Bohem, kráčí velmi přímou cestou. Ušetří si nekonečně mnoho času a námahy. Většina křesťanů vynakládá velkou část své energie na zápolení s Bohem. Jakmile se přestanou vzpouzet, uvolní se neuvěřitelné množství energie. Najednou kráčíme daleko rychlejším tempem. A jsme mnohem veselejší. Vzpoura proti životu a životním okolnostem způsobuje vnitřní křeč, která je hlavní a nejdůležitější příčinou lidského neštěstí. Jakmile se tato křeč uvolní, všechno je najednou mnohem snazší. Není tu pak místo pro frustraci. Rozčarování vzniká, když nedostaneme to, o čem se domníváme, že to potřebujeme. Když nenastane to, co jsme očekávali. Kdo spoléhá na to, že vše řídí Bůh, nikdy nemůže být zklamán. Když člověk nedostane věc, kterou si přál, ví, že ji nepotřebuje. Pakliže se nepřihodí něco, co očekával, může z toho usoudit, že to nepatřilo k jeho cestě. Tento člověk však není zklamán, neboť všechno je přesně tak, jak má být. Nikoli samo o sobě, to rozhodně ne, nýbrž vzhledem k prostředí, v kterém má žít, „božském prostředí“.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jak ustavičně žít v Boží přítomnosti
• Vidět neviditelné
• Opustit svou minulost
• Obsahuje každý okamžik Boží vůli?
• Nulová pozice